/Svedectvo sv. Klementa a spisu Didache – okolo roku 100 n.l./

Sv.: Pavel v listě Filippanům (4,3) uvádí Klementa mezi svými spolupracovníky. Nelze ovšem s určitostí říci, že by tento Pavlův Klement byl totožný s naším Klementem Římským.Podle zprávy sv. Irenea z druhé poloviny 2. st. (Adver. Haer. 3,3,3) byl třetím nástupem sv. Petra na římském biskupském stolci (r. 90-99). Podle zprávy u Tertulliana z konce 2. st. jej vysvětil sám sv. Petr (Praescr. 32).

Pozdější zprávy (u Simeona Metafrasta z 2. pol. X. stol.) uvádějí, že jej Traján poslal do vyhnanství na Chersones, kde v moři nalezl svou smrt. Jeho údajné ostatky nalezl za podpory chersonského kléru r. 861 jeden ze soluňských bratří sv. Cyril. Oba svati bratří Cyril a Metoděj ostatky pak přinesli do Říma. O vážnosti Klementově, jakou požíval v křesťanském starověku, svědčí množství spisů uváděných jeho jménem tzv. pseudo klementiny.

O Klementově autorství není pochybností. K napsání listu jej přinutily spory v korintské křesťanské obci. Tam v době, kdy byl Klement římským biskupem, se někteří mladší členové církve postavili proti kněžím a zbavili je jejich úřadu. Když se o tom dozvěděla římská církev, snaží se zprostředkovat znovu smír. Klement jim tedy posílá list, v němž s rozhořčením odsuzuje jejich počínání, radí k laskavosti, pokoře a svornosti, ale též upozorňuje na smutné následky rozkolu. Tento list byl ve starokřesťanské době velmi znám. Téměř všichni známí spisovatelé té doby se o něm zmiňují. Sv. Polykarp ve svém listu užil jeho myšlenek. Irenej jej nazývá listem velmi hutným. Cituje jej Klemens Alexandrijský, Origenes. Eusebius jej nazývá listem velmi obdivuhodným. Mluví o něm Cyril Jerusalémský, Epiphanius. Sv. Jeroným připomíná, že list byl předčítán na některých místech veřejně. V syrské církvi byl dokonce (spolu s tzv. 2. listem) počítán k novozákonním knihám Písma sv. List poukazem na nedávné pronásledování (za Domitiana) byl podle nejnovějších studií napsán na sklonku vlády císaře Domitiana nebo krátce po jeho smrti asi r. 96.

Sv. Klement píše o biskupoch: „ Za hlasatele evangelia nám ustanovil Pán Ježíš Kristus apoštoly. Ježíš Kristus zase byl poslán od Boha. Tedy Kristus od Boha, apoštolové od Krista. Obojí v krásném řádu podle Boží vůle. Apoštolové když tedy přijali příkaz učit a když zmrtvýchvstáním Pána Ježíše Krista nabyli jistoty a po seslání Ducha Svatého byli v Božím slově utvrzeni, vyšli hlásat příchod Božího království. Kázali po vesnicích i městech. Tam věřícím ustanovili za biskupy a jáhny své první žáky, jež z vnuknutí Ducha Svatého uznali za vhodné tohoto úřadu.“ /42, 1 - 4/ „I naši apoštolové věděli skrze našeho Pána Ježíše Krista, že kvůli biskupskému úřadu vzniknou spory. Proto obdařeni darem dokonalé předvídavosti ustanovili shora jmenované a pak také ustanovili, aby po jejich smrti převzali jejich službu další osvědčení muži. O těch, kteří byli ustanoveni od apoštolů a o dalších, kteří byli s vědomím církve od nástupců apoštolů ustanoveni a kteří slouží Kristově stádci rádi, pokorně, neohroženě a ne řemeslně a jimž všichni po dlouhou dobu dávají nejlepší vysvědčení, soudíme, že jsou nespravedlivě zbavováni úřadu. Nebudeme mít malý hřích, jestliže zbavujeme biskupského úřadu ty, kteří rádi a bezúhonně konali svou povinnost.“/44,1 – 4/

Didache / Učení dvanácti apoštolů /

 Vedle posvátných novozákonních knih je nejstarší známou literární prací v křesťanské literatuře. V prvotní církvi byl spis velmi dobře znám. Dokonce některé křesťanské obce, jak svědčí Eusebius /nejznámejší církevní učitel/ ve svých Církevních dějinách (H. E. III,25) a sv. Athanasius (Ep. heort. 39) - i když tito jej považují za apokryf - jej řadili mezi knihy novozákonní. Je i v seznamu novozákonních knih, pořízeném v pol. 6. st. antiochijským patriarchou Anastaziem.

Hermas ve svém Pastýři (Příkazy II, 4-5) má téměř totéž, co je v Učení ~I,5 a IV. 7. Sv. Justin, apologeta 2. st. naráží ve své Apologii. (I. kap. 16) na tento spis. Klemens Alexandrijský (Stromata I,20) a Origenes (De principiis III,2,7), oba z rozhraní 2. a 3. století, spis s určitostí četli. Autor Církevních nařízení (Canones ecclesiastici) z pol. 4. stol. cituje první 4 kapitoly a o trochu později autor Apoštolských ustanovení (Canones ecclesiastici Apostolorum) přepisuje do VII. knihy, i když s obměnami a dodatky, celý spis. Existoval rovněž latinský překlad prvních šesti kapitol, uchovaný v monackém kodexu z XI. století. Řecky psaný kodex z r. 1056, chovaný nyní v knihovně patriarchátu v Jeruzalémě obsahuje též náš spis s titulem "Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly". V indexu zmíněného kodexu je uveden pod titulem "Učení dvanácti apoštolů", zkráceně Didaché.

Dává nám nahlédnout do praktického života křesťanské obce na konci I. století, kdy také spis vznikl (Bardenhewer jej datuje mezi r. 80-100, Harnack mezi r. 100--150). O biskupoch Didache píše: “Ustanovujte si biskupov a diakonov hodných Pána. Mužov miernych, nie chamtivých, pravdovravných a preskúšaných. Veď aj oni vám vysluhovať službu prorokov a učiteľov. Neznevažujte ich, lebo oni sú vaši predstavení spolu s prorokmi a učiteľmi.”/15,1 – 2/

Zdroj: www.fatym.com