ÚVOD

1. Důstojnost osoby náleží každé lidské bytosti od početí do přirozené smrti. Tento základní princip, který je výrazem velkého přitakání lidskému životu, má být středem pozornosti etické reflexe nad biomedicínským bádáním, které nabývá v dnešním světě stále větší důležitosti. Církevní magisterium se již několikrát vyslovilo, aby objasnilo a vyřešilo příslušné morální problémy. Zvláštní význam má v této souvislosti instrukce Donum vitae[1]. Nicméně, po dvaceti letech od její publikace se ukazuje, že bude vhodné tento dokument aktualizovat.

Učení zmíněné Instrukce si svoji platnost uchovává jak co do použitých principů, tak co do vyjádřených morálních hodnocení. Přesto však nové biomedicínské technologie vyvolávají další otázky, zejména v sektoru výzkumu lidských embryí a používání kmenových buněk k terapeutickým účelům, jakož i v dalších oblastech experimentální medicíny, takže se objevují nové otázky, které vyžadují příslušné odpovědi. Rychlost vývoje v oblasti věd a jejich šíření prostřednictvím společenských sdělovacích prostředků vyvolávají očekávání i podiv ve stále širších sektorech veřejného mínění. Za účelem právního uspořádání těchto problémů jsou zákonodárné sbory často nuceny přijímat rozhodnutí a někdy také vypisují referendum.
Tyto důvody vedly Kongregaci pro nauku víry k předložení nové instrukce věroučné povahy, která odpoví na některé nedávné problémy ve světle kritérií, jež přinesla instrukce Donum vitae a znovu přezkoumá další, již dříve pojednávaná témata, jejichž další vysvětlení se pokládá za vhodné.

2. Při zpracovávání této studie byl brán stálý zřetel na vědecké aspekty s použitím analýz Papežské akademie Pro život a velkého množství odborníků za účelem jejich konfrontace s principy křesťanské antropologie. Encykliky Veritatis splendor[2] a Evangelium vitae[3]Jana Pavla II. a další dokumenty magisteria podávají jasné metodické i obsahové směrnice pro studium dotyčných problémů.
V nynějším rozmanitém filosofickém a přírodovědeckém panoramatu lze zaznamenat skutečně široké a kvalifikované zastoupení vědců a filosofů, kteří v duchu Hippokratovy přísahy, spatřují v lékařské vědě prostředek, jenž slouží lidské křehkosti, péči o nemocné, úlevě v utrpení a šíření nutné a vyvážené péče v celém lidstvu. Nechybějí však představitelé filosofie i přírodních věd, kteří rostoucí vývoj biomedicínských technik nahlížejí z perspektivy podstatně eugenické.

3. Katolická církev se při podávání morálních principů a hodnocení biomedicínského bádání o lidské životě drží jak světla rozumu, tak světla víry, a přispívá tak k vypracování integrálního pohledu na člověka a jeho povolání a je schopna přijímat všechno dobré, co vyplývá z lidské činnosti a z různých kulturních a náboženských tradic, které nezřídka vykazují velkou úctu k životu.
Magisterium chce přinést slova povzbuzení a důvěry ve vztahu ke kulturní perspektivě, která vidí ve vědě cennou službu integrálnímu dobru života a důstojnosti každé lidské bytosti. Církev proto hledí s nadějí na vědecká bádání a přeje si, aby se mnozí křesťané věnovali pokroku biomedicíny a dosvědčovali svou víru na tomto poli. Kromě toho očekává, že výsledky tohoto bádání budou poskytnuty také oblastem, které trpí chudobou a nemocemi, aby bylo možné čelit těm nejnaléhavějším a nejvíce dramatickým humanitárním potřebám. Chce stát také po boku každému člověku, který trpí na těle či duchu a nabízet tak nejenom útěchu, ale světlo a naději. Ty dávají smysl i okamžikům nemoci a zkušenosti smrti, které fakticky patří k životu člověka, poznamenávají jeho dějiny a otevírají je na tajemství Zmrtvýchvstání. Pohled církve je skutečně plný důvěry, protože „život zvítězí. A to je pro nás bezpečná naděje. Ano, zvítězí život, protože na straně života stojí pravda, dobro, radost a pravý pokrok. Na straně života je Bůh, který miluje život a dává jej v hojnosti“[4].
Nynější Instrukce se obrací k věřícím a všem těm, kteří hledají pravdu[5]. Obsahuje tři části: první podává některé antropologické, teologické a etické aspekty základní důležitosti; druhá se zaobírá novými problémy týkajícími se plození; třetí zkoumá některé nové terapeutické návrhy, které zahrnují manipulaci s embryi nebo s genetickou výbavou člověka.

PRVNÍ ČÁST
Antrolopologické, teologické a etické aspekty života a lidského plození

4. Lékařské vědy v posledních desetiletích značně rozvinuly své poznatky o lidském životě v počátečních stadiích jeho existence. Dopracovaly se k lepšímu poznání biologických struktur člověka a procesu jejich zrodu. Tento rozvoj je zajisté pozitivní a zasluhuje si podporu, když slouží překonání či korigování poruch, a usiluje o stabilizaci normálního průběhu procesu plození. Je však negativní a nelze jej sdílet, když v sobě zahrnuje eliminaci lidských bytostí nebo užívá prostředků, které porušují důstojnost osoby anebo jsou aplikovány za účelem, který protiřečí integrálnímu dobru člověka.
Tělo lidské bytosti je již od prvních stadií své existence neredukovatelné na pouhý souhrn svých buněk. Embryonální tělo se rozvíjí postupně a podle přesně definovaného „programu“ a s vlastním cílem, který se ukáže narozením každého dítěte.
Je vhodné odvolat se zde na základní etické kriterium, vyjádřené v instrukci Donum vitae za účelem posouzení všech morálních otázek, které se kladou, pokud jde o zásahy do lidského embrya: „Lidský plod proto od začátku své existence, tedy od okamžiku vzniku zygoty vyžaduje bezpodmínečnou úctu, která morálně náleží lidské bytosti v její tělesné a duchovní celistvosti. Lidskou bytost je nutno od okamžiku početí respektovat jako osobu a jako s osobou s ní také zacházet. Od téhož okamžiku je třeba také uznat práva této lidské bytosti jako osoby, mezi něž patří především neporušitelné právo na život náležející každému nevinnému lidskému tvoru.“[6].

5. Toto tvrzení etické povahy, jehož pravdivost a shodnost s přirozeným morálním zákonem poznává samotný rozum, by mělo být základem každého právního řádu[7]. Předpokládá totiž pravdu ontologické povahy na základě toho, co tato instrukce ozřejmila, vycházeje ze solidních vědeckých poznatků o kontinuitě vývoje lidské bytosti.

Třebaže instrukce Donum vitae nedefinovala, že embryo je osoba, aby se výslovně nevázala na tvrzení filosofické povahy, nicméně poukázala na to, že existuje vnitřní souvislost mezi ontologickou dimenzí a specifickou hodnotou každé lidské bytosti. Ačkoli přítomnost duchovní duše nelze prokázat žádným experimentálním poznatkem, poskytují závěry vědeckého bádání o lidském embryu „cenné informace, podle kterých je možno rozumem rozpoznat osobní přítomnost již v okamžiku prvních projevů lidského života: jak by tedy živý lidský jedinec mohl nebýt lidskou osobou?“[8]. Realita lidské bytosti totiž v průběhu celého svého života, před i po narození neumožňuje tvrdit, že dochází ke změně přirozenosti nebo k odstupňování morální hodnoty, poněvadž má úplnou antropologickou i etickou způsobilost. Lidské embryo má tedy již od počátku důstojnost, jež je vlastní osobě.

6. Respekt vůči této důstojnosti patří každé lidské bytosti, protože si v sobě nesmazatelně nese vlastní důstojnost a vlastní hodnotu. Původ lidského života má na druhé straně svůj autentický kontext v manželství a v rodině, kde se rodí skrze vyjádření vzájemné lásky mezi mužem a ženou. Opravdu odpovědné rodičovství ve vztahu k dosud nenarozenému dítěti „může vzniknout pouze v manželství“[9]. Manželství, vyskytující se ve všech dobách a ve všech kulturách, „je moudré ustanovení Tvůrcovo k uskutečňování jeho zázračné lásky k lidstvu. Manželé usilují výlučným osobním darováním sebe, které je jim vlastní, o společný podíl na svých bytostech, směřujících k vzájemnému osobnímu zdokonalování, ke spolupráci s Bohem na plození a výchově nových životů.“[10]. Plodností manželské lásky muž a žena „činí zřejmým, že na počátku jejich manželského života je ryzí přitakání, které je proneseno a skutečně prožíváno ve vzájemnosti a trvalé otevřenosti k životu... Přirozený zákon, který je základem uznání pravé rovnosti mezi lidmi a mezi národy, si zasluhuje, aby byl uznán jako pramen inspirace i ve vztahu mezi manžely, co do jejich odpovědnosti přivádět na svět děti.“[11].

7. Církev je přesvědčena, že to, co je lidské, je vírou nejenom přijato a ctěno, ale také očišťováno, pozvedáno a zdokonalováno. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (srov. Gn 1,26) a své stvoření pak zhodnotil jako „velmi dobré“ (Gn 1,31) a přijal ho v Synu (srov. Jan 1,14). Tajemstvím Vtělení Boží Syn potvrdil důstojnost těla i duše, tvořících lidskou bytost. Kristus nesnížil důstojnost lidské tělesnosti, ale zjevil její plný význam a hodnotu: „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova.“[12].
Syn, který se stal jedním z nás, tak umožňuje, abychom se stali „Božími dětmi“ (Jan 1,12), a měli „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Tato nová dimenze neodporuje důstojnosti stvoření, poznatelné rozumem od všech lidí, ale pozvedá ji k dalšímu horizontu života, který je vlastní Bohu, a umožňuje náležitěji přemýšlet o lidském životě a skutcích, které ho přivádějí k existenci.[13].
Ve světle těchto údajů víry se ještě důrazněji a silněji ukazuje úcta, kterou ve vztahu k lidskému jedinci vyžaduje rozum. Není proto rozpor mezi tvrzeními o důstojnosti a o posvátnosti lidského života. „Různé způsoby, jimiž Bůh v dějinách pečuje o svět a člověka, nejenže se vzájemně nevylučují, nýbrž naopak doplňují se a jsou si navzájem oporou. Všechny počínají a končí ve věčném, moudrém a láskyplném úradku, kterým Bůh předurčuje lidi k tomu, »aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna« (Řím 8,29)“.[14].

8. Vezme-li se do úvahy celek těchto dvou dimenzí – lidské a božské – lze potom lépe pochopit důvod nedotknutelné hodnoty člověka: má věčné poslání a je povolán sdílet trojiční lásku živého Boha.
Tato hodnota patří všem bez rozdílu. Každá lidská bytost musí být pro pouhý fakt své existence plně respektována. Proto, pokud jde o důstojnost, je třeba odstranit zavádění jakýchkoli diskriminačních kritérií na základě biologického, psychického a kulturního vývoje nebo zdravotního stavu. Na člověku stvořenému k obrazu a podobě Boha se v každé fázi jeho existence odráží „tvář jeho Jednorozeného Syna... Tato bezmezná a takřka nepochopitelná láska Boha k člověku vyjevuje, do jaké míry je lidská osoba hodna toho, aby byla milována sama o sobě, nezávisle na jakýchkoli jiných zřetelích – inteligenci, kráse, zdraví, mládí, integritě a tak dále. Lidský život je nakonec vždycky dobrem, poněvadž »je obrazem Boha ve světě, znamením jeho přítomnosti, odleskem jeho slávy« (Evangelium vitae, 34)“.[15].

9. Tyto dvě dimenze života – přirozená a nadpřirozená – umožňují také lépe pochopit v jakém smyslu skutky, které umožňují lidské bytosti vstoupit do života a v nichž se muž a žena vzájemně sobě darují, jsou odrazem trojiční lásky. „Bůh, který je láska a život, vložil do muže a ženy povolání ke zvláštní účasti na svém tajemství společenství osob i na svém díle Stvořitele a Otce.“[16].
Křesťanské manželství „má kořeny v přirozeném doplňování se muže a ženy a je živeno osobní vůlí manželů sdílet se o celý svůj život, o to, co mají, i o to, co jsou. Proto je takové společenství plodem a znamením hluboce lidské potřeby. Ale v Kristu Pánu říká Bůh "ano" k této lidské potřebě, očišťuje ji a pozvedá a přivádí ji svátostí manželství k dovršení. Duch svatý, vylitý při svátostném uzavření sňatku, dává křesťanským manželům dar nového společenství, společenství lásky, živý a skutečný obraz oné skvělé jednoty, která činí z církve nedílné tajemné tělo Pána Ježíše Krista.“[17].

10. Církev, když posuzuje etickou hodnotu některých výsledků nedávného medicínského bádání, jež se týká člověka a jeho počátků, nezasahuje do oblasti, která patří lékařské vědě jako takové, ale všechny zúčastněné vyzývá k etické a sociální odpovědnosti za jejich konání. Připomíná jim, že etická hodnota biomedicínské vědy se měří jak vzhledem k bezpodmínečnému respektu, jež náleží každé lidské bytosti v každém momentu jeho existence, tak také vzhledem k ochraně specifičnosti osobních skutků, jimiž se předává život. Vystoupení Magisteria spadá do jeho poslání prosazovat formaci svědomí autentickým vyučováním pravdy, kterou je Kristus, a zároveň autoritativně prohlašuje a potvrzuje principy morálního řádu, které pramení ze samotné lidské přirozenosti.[18].

DRUHÁ ČÁST

Nové problémy týkající se plození

11. Ve světle výše zmíněných principů je nyní třeba prozkoumat některé problémy, týkající se plození, které se vynořily a více vymezily během let, jež následovala po zveřejnění instrukce Donum vitae.

Techniky napomáhající plodnosti
12. Pokud se týká léčení neplodnosti musí nové techniky respektovat tři základní dobra: a) právo na život a fyzickou integritu každé lidské bytosti od početí až do přirozené smrti; b) jednotu manželství, jež s sebou nese také oboustranné respektování jejich práva stát se otcem a matkou, a to jen výhradně prostřednictvím toho druhého;[19] c) specificky lidské hodnoty sexuality „vyžadují, aby početí lidské osoby bylo plodem manželského úkonu, který je specifickým projevem vzájemné lásky mezi manžely“[20]. Techniky, které se prezentují jako pomocný prostředek plození, „se nemají odmítat jen proto, že jsou umělé. Samy o sobě svědčí o možnostech lékařského umění. Z morálního hlediska je ovšem třeba je hodnotit ve vztahu k důstojnosti lidské osoby, které bylo Bohem dáno vznešené povolání darovat lásku a život“.[21].
Ve světle tohoto kritéria je třeba vyloučit všechny techniky heterologního umělého oplodnění[22] i techniky homologního umělého oplodnění[23], které nahrazují manželský úkon. Naproti tomu jsou přijatelné techniky, které poskytují pomoc manželskému úkonu a jeho plodnosti. Instrukce Donum vitae se vyjadřuje následovně: „Úkolem lékaře je služba člověku a předávání lidského života; nemá pověření k tomu, aby lidmi disponoval, nebo o nich rozhodoval. Lékařský zákrok chrání důstojnost osoby, jestliže manželskému styku napomáhá, ať již tím, že usnadní jeho uskutečnění, anebo tím, že přispěje k dosažení jeho cíle, když se normálně uskutečnil.“[24]. Ohledně homologní umělé inseminace pak říká: „Homologní umělá inseminace v manželství je nepřípustná kromě případu, v němž by technický prostředek nenahrazoval manželský styk, nýbrž usnadňoval a napomáhal k dosažení jeho přirozeného cíle.“[25].

13. Jsou samozřejmě dovoleny zásahy, které směřují k odstranění překážek přirozené plodnosti, jako např. hormonální terapie neplodnosti pohlavních žláz, chirurgický zákrok odstraňující endometriózu, zprůchodnění trubic nebo jejich mikrochirurgická restaurace. Všechny tyto techniky lze považovat za autentické terapie, takže po vyřešení problému, způsobujícího neplodnost, může pár konat manželské úkony s prokreativním účinkem, aniž by lékař musel zasahovat přímo do samotného manželského úkonu. Žádná z těchto technik nenahrazuje manželský úkon, jemuž jedině náleží opravdu zodpovědné plození.
Aby bylo možné uspokojit touhu nemála sterilních párů mít dítě, bylo kromě toho vhodné povzbuzovat a za pomoci příslušných legislativních opatření prosazovat usnadnění procesu adopce mnoha dětí, které jsou sirotky a které mají k odpovídajícímu lidskému vývoji zapotřebí rodinného prostředí. Nakonec stojí za zmínku, že určité povzbuzení si zasluhují také bádání a investice, jež se věnují prevenci sterility.

Oplodnění in vitro a úmyslná eliminace embryí
14. Na skutečnost, že oplodnění in vitro s sebou velmi často nese úmyslnou eliminaci embryí, upozornila již instrukce Donum vitae.[26]. Někteří měli za to, že to bylo způsobeno ještě ne zcela dokonalými technikami. Následující zkušenost však ukázala, že všechny techniky oplodnění in vitro se fakticky uskutečňují jakoby embryo bylo pouhým shlukem buněk, které jsou používány, tříděny a zahazovány.
Je pravda, že asi třetina žen, které žádají o umělé oplodnění, dosáhnou toho, že mají dítě. Je však třeba poukázat na to, že vzhledem k poměru mezi celkovým počtem produkovaných embryí a těch, která se skutečně narodí, je počet obětovaných embryí velmi vysoký.[27]. Tyto ztráty jsou akceptovány odborníky na techniky oplodnění in vitro jako cena, kterou je nutno zaplatit, aby se dosáhlo pozitivních výsledků. Ve skutečnosti je velmi zneklidňující, když bádání na tomto poli směřuje zásadně k dosažení lepších výsledků, pokud jde o procento narozených dětí u žen, které k tomuto zákroku přistupují, ale nezdá se, že by tu byl nějaký skutečný zájem o právo na život každého jednotlivého embrya.

15. Často se namítá, že tyto ztráty embryí jsou prý větší než lze předvídat anebo že k nim dochází dokonce i proti vůli rodičů i lékařů. Tvrdí se, že jde o rizika, jež se příliš neliší od těch, s nimiž se pojí přirozený proces plození, a že předávat život bez jakéhokoli rizika by v praxi znamenalo zříci se jeho předávání. Je pravda, že ne všechny ztráty embryí na poli prokreace in vitro závisí na vůli zainteresovaných subjektů stejným způsobem. Je však také pravdou, že v mnoha případech jsou ponechání, eliminace nebo ztráta embryí předvídány a chtěny.
Embrya produkovaná in vitro, která vykazují jisté poruchy, jsou zahozena okamžitě. Stále častější jsou případy, kdy k technikám umělého oplodnění přistupují páry, jež nejsou sterilní, a to za jediným účelem, totiž aby prováděly genetickou selekci svých dětí. V mnoha zemích je dnes běžnou praxí stimulace ženského cyklu, aby se dosáhlo většího počtu ovocytů, které jsou oplodněny. Ze získaných embryí se jich jistý počet přenese do dělohy a ostatní jsou zamrazena pro eventuální budoucí reprodukční zásahy. Účelem vícečetného přenosu embryí má, pokud možno, zajistit uchycení alespoň jednoho z nich. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je tedy užití většího počtu embryí než je žádané dítě, takže se předem počítá se ztrátou některých a v každém případě se nepřipouští vícenásobné těhotenství. Takto s sebou technika vícečetných přenosů nese i fakt čistě účelového zacházení s embryi. Zarážející je fakt, že ani běžná profesní deontologie ani zdravotní autority by v žádné jiné oblasti medicíny nepřipustily techniku s tak vysokou všeobecnou mírou negativních a fatálních účinků. Techniky oplodňování in vitro jsou akceptovány fakticky, protože se předpokládá, že embryo si nezaslouží plný respekt, jelikož konkuruje uspokojitelné touze.
Tato tristní a často zamlčovaná realita je naprosto zavrženíhodná, poněvadž „různé způsoby umělého oplodnění, které zdánlivě slouží životu a jsou obvykle s tímto záměrem používány, otevírají zároveň možnosti pro nové úklady proti životu“.[28].

16. Církev navíc pokládá za eticky nepřípustné oddělování prokreace od integrálního osobního kontextu manželského úkonu:[29] lidské plození je osobním úkonem páru muže a ženy, který nepřipouští žádný způsob náhradního delegování. Klidná akceptace vysoké abortivní míry technik oplodnění in vitro výmluvně dokazuje, že nahrazení manželského úkonu technickou procedurou – kromě toho, že je v rozporu s úctou, jež náleží plození, které nelze redukovat na pouhou dimenzi reprodukce – přispívá k oslabení vědomí úcty, jež náleží každé lidské bytosti. Přiznání této úcty je naopak usnadňováno intimitou manželů, která je oživována manželskou láskou.
Církev uznává legitimitu tužby po dítěti a chápe utrpení manželů, postižených problémem neplodnosti. Tato tužba však nemůže být upřednostňována před důstojností každého lidského života až do té míry, že se ho zmocní. Tužba po dítěti nemůže ospravedlnit jeho „produkci“, tak jako touha nemít dítě, které bylo již počato, nemůže ospravedlnit jeho opuštění nebo likvidací.
Ve skutečnosti lze nabýt dojmu, že jistí badatelé, postrádající etickou oporu a vědomí si potenciality, jež je vlastní technologickému pokroku, patrně podléhají logice pouze subjektivních tužeb[30] a ekonomických tlaků, které jsou na tomto poli velmi silné. Tváří v tvář tomuto zneužívání lidské bytosti v embryonálním stadiu je třeba zopakovat, že „Boží láska nečiní rozdíl mezi dítětem počatým v mateřském lůně a novorozencem, mladíkem či dospělým mužem nebo starcem. Nečiní rozdíl proto, že v každém z nich vidí vepsán vlastní obraz a podobu... Církevní magisterium proto neúnavně zastává posvátný charakter a nedotknutelnost každého lidského života od jeho početí až do přirozeného skonu“[31].

Intracytoplasmická injekce spermie (ICSI)
17. Mezi nedávno vyvinutými technikami umělého oplodnění nabylo postupně zvláštního významu Intra Cytoplasmic Sperm Injection.[32]. Intracytoplasmatická injekce spermie se tak stala nejvíce užívanou technikou vzhledem k větší efektivitě a možnostem překonat různé formy mužské sterility.[33].

Podobně jako oplodnění in vitro, jejíž je ICSI jakousi variantou, jde o techniku vnitřně nedovolenou. Způsobuje totiž úplné oddělení prokreace a manželského úkonu. Také ICSI „se uskutečňuje mimo těla manželů, a to za spoluúčasti jiných osob, na jejichž schopnostech a technické zručnosti závisí úspěch zákroku. Život a identita lidských embryí je vydána do moci lékařů a biologů, a tak se nastoluje nadvláda techniky nad vznikem a osudem lidské osoby. Taková nadvláda již svou povahou odporuje důstojnosti a rovnosti, které musí být společné rodičům i dětem. Početí in vitro je výsledkem technické činnosti, s jejíž pomocí dochází k oplodnění, a to pak ve skutečnosti není výrazem a plodem manželského spojení, a dokonce to tak ani není zamýšleno“[34].

Zamrazování embryí
18. Jednou z metod používaných ke zvýšení úspěšnosti technik prokreace in vitro je násobení počtu následných zákroků. Aby se nemusel opakovat přenos ovocytu do dělohy ženy, provádí se transfer jediný, ale mnoha ovocytů, po němž následuje kryokonzervace většího množství embryí získaných in vitro,[35] přičemž se předpokládá druhý cyklus transferu v případě, že se nepovede první anebo kdyby rodiče chtěli další těhotenství. Někdy se přistupuje k zamrazování embryí určených pro první transfer, protože hormonální stimulace ženského cyklu má účinky, u nichž je třeba čekat na normalizaci fyziologického stavu před přenosem embryí do dělohy.
Kryokonzervace je neslučitelná s úctou náležející lidským embryím; přepodkládá jejich produkci in vitro; vystavuje je závažným rizikům smrti nebo poškození jejich fyzické integrity, neboť jejich vysoké procento nepřežije proceduru zamrazení a rozmrazení; zbavuje je dočasně mateřského přijetí a péče; staví je do situace umožňující další zranění a manipulace[36].
Větší část nepoužitých embryí „osiří“. Jejich rodiče je nežádají a někdy jejich stopy zcela mizí. Tím se vysvětluje existence depositářů tisíců a tisíců zamrazených embryí v takřka všech zemích, kde se praktikuje oplodňování in vitro.

19. Pokud jde o počet již existujících zamrazených embryí, nabízí se otázka: co s nimi? Někteří si tuto otázkou kladou, aniž by si uvědomovali její etické jádro, a jsou při tom vedeni jedině nezbytností zachovávat zákon, který ukládá vyprázdnit po určité době depositáře kryokonzervačních center tak, aby mohla být znovu zaplněna. Jiní jsou si však vědomi toho, že došlo k závažné nespravedlnosti a ptají se, jak vyhovět povinnosti ji napravit.
Nepřijatelné jsou, samozřejmě, návrhy používat tato embrya k výzkumu anebo je dát k terapeutickému využití, protože takto jsou embrya traktována jako pouhý „biologický materiál“, což vede k jejich destrukci. Není přípustný ani návrh tato embrya rozmrazit a bez jejich reaktivace je využívat k výzkumným účelům jako by byly normální mrtvoly[37].
Také návrh dát je k dispozici neplodným párům k „terapii neplodnosti“, je eticky nepřijatelný ze stejných důvodů, které činí nedovoleným jak heterologní umělé oplodnění, tak každou formu náhradního mateřství[38] Takováto praxe by pak vedla k dalším a jiným problémům lékařské, psychologické a právní povahy.
Kromě toho byl vznesen návrh dát lidským bytostem, jinak odsouzeným k likvidaci, příležitost se narodit a vytvořit tedy formu jakési „prenatální adopce“. Tento návrh hodný chvály, co do úcty a obrany lidského života, však přesto klade různé problémy nikoli nepodobné těm výše zmíněným.
Nakonec je třeba konstatovat, že tisíce odložených embryí vytvářejí fakticky nenapravitelnou situaci nespravedlnosti. Proto Jan Pavel II. vyslovil „apel ke svědomí zodpovědných představitelů vědeckého světa a zejména lékařů, aby byla produkce lidských embryí zastavena, protože neexistuje žádné morálně dovolené řešení lidského osudu tisíců a tisíců zamrazených embryí, která jsou a vždycky zůstanou subjekty podstatných práv, s nimiž je třeba právně nakládat jako s lidskými osobami“[39].

Zamrazení ovocytů
20. Aby se předešlo závažným etickým problémům, jež klade kryokonzervace embryí, byl v prostředí reprodukčních technik in vitro vznesen návrh zamrazovat ovocyty[40]. Po odebrání určitého počtu ovocytů s tím, že bude následovat více cyklů umělé prokreace, se počítá s oplodněním pouze těch ovocytů, které budou přeneseny do matky, a další budou oplodněny a přeneseny pouze v případě neúspěšnosti prvního pokusu.
K tomu je třeba upřesnit, že kryokonzervaci ovocytů za účelem umělého oplodnění je třeba považovat za morálně nepřípustnou.

Embryonální redukce
21. Některé techniky užíváné v umělé prokreaci, zejména transfer více embryí do dělohy, způsobily značné procentuální zvýšení vícečetných těhotenství. Prosadila se tedy myšlenka přistupovat k takzvané embryonální redukci, která spočívá v zákroku, jímž je redukován počet embryí nebo plodů přítomných v děloze a to jejich přímou eliminací. Rozhodnutí zahubit lidské bytosti, které byly předtím tolik žádané, vytváří paradox a přináší utrpení a pocit viny, které mohou trvat léta.
Z etického hlediska je embryonální redukce úmyslnou selektivní interrupcí. Jde totiž o uváženou a přímou eliminaci jedné nebo více nevinných lidských bytostí v počáteční fázi jejich existence, což představuje samo o sobě vždycky závažný morální přestupek[41].
Argumentace navrhující etické ospravedlnění embryonální redukce často staví na analogiích s přírodními katastrofami nebo krizovými situacemi, v nichž navzdory dobré vůli všech není možné zachránit všechny lidské osoby, kterých se to týká. Tyto analogie nemohou nijak zakládat pozitivní morální soud o přímé abortivní praxi. Jindy se odkazuje na morální principy jako menší zlo nebo vedlejší efekt, které jsou zde nepoužitelné. Nikdy totiž není dovolené vykonat čin, který je vnitřně nedovolený a to ani za dobrým účelem: účel neospravedlňuje prostředky.

Preimplatanční diagnostika
22. Preimplantační diagnostika je jednou z forem prenatální diagnostiky, pojící se s umělým oplodňováním, která provádí genetickou diagnostiku embryí vzniklých in vitro před jejich přenosem do dělohy. Koná se proto, aby byla jistota, že do dělohy budou implantována pouze embrya bez defektů nebo určitého pohlaví či jiných zvláštních kvalit.
Na rozdíl od jiných forem prenátální diagnostiky, kde je diagnostická fáze přesně oddělena od fáze případné eliminace a děje se ve svobodě páru přijmout nemocné dítě, následuje po preimplantační diagnostice zpravidla eliminace embrya označeného za „podezřelé“ z genetických či chromozómových defektů nebo je nositelem nežádoucího pohlaví nebo nežadoucích kvalit. Preimplantační diagnostika, která je úzce spojena s umělým oplodňováním, je již sama o sobě nedovolená, a je fakticky zaměřena na kvalitativní selekci a následující destrukci embryí, což je v podstatě interrupční praxe. Preimplantační diagnostika je tedy výrazem eugenické mentality, „která používá potrat jako prostředek selekce, jímž je možné zabránit narození plodů, zasažených nějakými deformacemi. Tento způsob myšlení je hanebný a v nejvyšší míře odsouzeníhodný, protože se odvažuje poměřovat užitečnost lidského života nějakým měřítkem "normálnosti" a tělesným zdravím, čímž zároveň otevírá cestu k uzákonění infanticidy a eutanázie“[42].
Zachází-li se s lidským embryem jako s pouhým „laboratorním materiálem“, dochází ke znehodnocování a diskriminaci, jež se dotýkají samotného pojmu lidské důstojnosti. Důstojnost náleží stejným způsobem každé jednotlivé lidské bytosti a nezávisí na rodičovském plánu, sociální situaci, kulturním zázemí či stavu fyzického vývoje. Byla-li v dřívějších dobách praktikována diskriminace z důvodů rasy, náboženství nebo sociálního původu, přestože byl všeobecně uznávan pojem a požadavky lidské důstojnosti, dochází dnes k neméně závažné a nespravedlivé diskriminaci, která vede ke zneuznání etického a právního statutu lidských bytostí, postižených těžkými patologiemi či neschopnostmi. Zapomíná se tak, že nemocní a nezpůsobilí lidé netvoří nějakou vedlejší kategorii, protože nemoc a nezpůsobilost patří k lidství, které jim náleží v první osobě, třebaže nemají jeho přímou zkušenost. Takováto diskriminace je nemorální a proto by měla být pokládána za právně nepřijatelnou, stejně tak jako je nezbytné eliminovat kulturní, ekonomické a sociální bariéry, které ohrožují plné uznání a ochranu nezpůsobilých a nemocných lidí.

Nové formy intercepce a kontracepce
23. Vedle antikoncepčních prostředků ve vlastním smyslu slova, které brání početí před pohlavním aktem, existují další technické prostředky, které působí po oplodnění, kdy už embryo vzniklo a to buď před nebo po jeho uchycení. Těmto technikám se říká intercepce, pokud zabraňuje uhnízdění embrya v děloze, anebo kontracepce, pokud vyvolává eliminaci již uhnízděného embrya.
Při šíření prostředků intercepce[43] se někdy tvrdí, že mechanismus jejich působení není dostatečně znám. Je pravdou, že ne vždy se dostává úplných poznatků o mechanismu působení různých farmaceutických prostředků, ale experimentální výzkum dokazuje, že účinek, jež brání uhnízdění určitě vykazují, třebaže to neznamená, že každé užití intercepce vyvolává interrupci, protože ne vždy následuje po sexuálním aktu také oplodnění. Je však třeba zaznamenat, že v tom, kdo chce zabránit uhnízdění případně počatého embrya a žádá nebo k tomu předepisuje takové prostředky, je již abortivní úmysl v zásadě přítomen.
Dojde-li k opoždění menstruace, přistupuje se někdy ke kontracepci[44], která se praktikuje obvykle jeden nebo dva týdny po té, co bylo opoždění zaznamenáno. Deklarovaným cílem je obnovit menstruaci, ale ve skutečnosti jde o interrupci právě uhnízděného embrya.
Jak známo, „úmyslný potrat, jakkoliv provedený, je vědomé a dobrovolné přímé zabití člověka v prvních okamžicích jeho života, v období mezi jeho početím a narozením“[45]. Použití prostředků intercepce a kontracepce spadá pod hřích interrupce a je závažně nemorální. Kromě toho, jakmile je jisté, že byla uskutečněna interrupce, nese to s sebou také závažné kanonické postihy[46].

 

TŘETÍ ČÁST


Nové terapie, zahrnující manipulaci s embryi nebo s genetickou výbavou člověka

24. Poznatky získané v posledních letech otevřely nové perspektivy regenerační medicíny a terapii nemocí na genetické bázi. Velký zájem vzbudil zejména výzkum embryonálních kmenových buněk a možných budoucích terapeutických aplikací, které nicméně dosud nevedly k žádným hmatatelným výsledkům, na rozdíl od výzkumu dospělých kmenových buněk. Od chvíle, kdy se někteří začali domnívat, že případné terapeutické cíle, dosažitelné za pomoci embryonálních kmenových buněk, mohou ospravedlnit různé formy manipulace a destrukce lidských embryí, vynořil se na poli genové terapie, klonování a použití kmenových buněk soubor otázek, jejichž zodpovězení vyžaduje pozorné morální rozlišování.

Genová terapie
25. Termínem genová terapie se běžně míní aplikace technik genetického inženýrství na člověku za terapeutickým účelem, totiž s cílem léčit choroby na genetickém základě, i když nedávno došlo k pokusu aplikovat genovou terapii v souvislosti s nemocemi, které nejsou dědičné, zejména, pokud se týče rakoviny.
Teoreticky lze aplikovat genovou terapii na dvou úrovních: na tělních buňkách a zárodečných buňkách. Somatická genová terapie nabízí eliminaci nebo redukci genetických vad, vyskytujících se na úrovni tělních či somatických buněk, to znamená buněk, které nejsou reprodukční a ze kterých jsou složeny tkáně a tělesné orgány. V tomto případě je o zákroky, jež směřující do určitých buněčných oblastí a mají účinky, jež se týkají dotyčného jedince. Naproti tomu zárodečná genová terapie usiluje o korekci genetických vad přítomných v zárodečných buňkách tak, aby terapeutické účinky, dosažené na dotyčné osobě, byly předány jeho případnému potomstvu. Tyto zásahy genové terapie, ať somatické či zárodečné, mohou být uskutečněny na plodu před narozením a pak se mluví o genové terapii in utero anebo po narození na dítěti či dospělém.

26. Morální hodnocení vyžaduje vzít do úvahy tyto distinkce. Zásahy do tělních buněk za terapeutickým účelem jsou v principu morálně dovoleny. Takovéto zásahy mají za cíl dosáhnout normální genetickou konfiguraci dotyčné osoby anebo zamezit poškozením, jež vyplývají z výskytu genetických anomálií nebo jiných souvisejících poruch. Vzhledem k tomu, že genová terapie může obnášet značná rizika pro pacienta, je třeba dodržet všeobecný deontologický princip, podle něhož je k uskutečnění terapeutického zákroku nutné předem zajistit, aby zdraví nebo fyzická integrita dotyčné osoby nebyly vystaveny rizikům, jež by byla nadměrná nebo neúměrná vzhledem k závažnosti poruchy, která má být léčena. Vyžaduje se také informovaný souhlas pacienta nebo jeho zákonného zástupce.
Odlišné je morální hodnocení zárodečné genové terapie. Jakákoli genetická modifikace zavedená do zárodečných buněk dotyčného jedince by byla předávána jeho eventuálnímu potomstvu. Poněvadž rizika spojená s každou genetickou manipulací jsou značná a ještě málo kontrolovatelná, není za současného stavu bádání morálně přípustné jednat tak, aby se vzniklé potenciální škody přenesly na potomstvo. K hypotetické aplikaci genové terapie na embryu je pak zapotřebí dodat, že její uskutečnění vyžaduje použití technického kontextu oplodnění in vitro, čímž se vystavuje veškerým etickým námitkám, které se týkají těchto procedur. Z těchto důvodů je třeba potvrdit, že za současné situace je zárodečná genová terapie ve všech jejích formách morálně nedovolená.

27. Zvláštní úvahu si zasluhuje hypotéza aplikací genetického inženýrství za účelem jiným než terapeutickým. Někteří došli k představě, že je možné používat techniky genetického inženýrství k realizaci manipulací s domnělým cílem vylepšit a zdokonalit genetickou výbavu. V některých těchto návrzích se projevuje určitý druh neuspokojení nebo dokonce odmítnutí hodnoty lidské bytosti jako omezeného tvora a osoby. Ponecháme-li stranou technické obtíže realizace a všechna s tím spojená skutečná i potenciální rizika, vynořuje se především fakt, že tyto manipulace favorizují eugenickou mentalitu a zavádějí nepřímé sociální cejchování těch, kteří postrádají výjimečné nadání, a zdůrazňují talenty ceněné určitými kulturami a společnostmi, které samy o sobě nepředstavují lidské specifikum. To protiřečí základní pravdě o rovnosti všech lidských bytostí, která se vyjadřuje principem spravedlnosti, jehož znásilnění by dlouhodobě vedlo k ohrožení pokojného soužití mezi jednotlivci. Kromě toho je třeba se ptát, kdo by směl určovat, jaké modifikace lze považovat za pozitivní a jaké nikoliv, nebo jaké by měly být meze individuálních žádostí o domnělé vylepšení, protože by nebylo konkrétně možné vyslyšet přání každého jednotlivého člověka. Jakákoli odpověď na tyto otázky by se v každé případě odvozovala z libovolných a sporných kritérií. To všechno vede k závěru, že takováto perspektiva zásahů by dříve či později vedla k poškození obecného dobra a favorizovala by vůli některých nad svobodou ostatních. Nakonec stojí za zmínku, že pokus vytvořit nový typ člověka, odkazuje na určitou ideologickou dimenzi, podle níž si člověk nárokuje stanout na místě Stvořitele.
Církev svým tvrzením o etické nepřijatelnosti zásahů tohoto typu, které v sobě zahrnují nespravedlivou nadvládu člověka nad člověkem, poukazuje také na nezbytnost vrátit se k perspektivě péče o lidské osoby a výchovy k přijímání lidského života v jeho konkrétním historickém vymezení.

Klonování člověka
28. Klonováním člověka se rozumí asexuální a bezpohlavní reprodukce celého lidského organismu za účelem vytvoření jedné nebo více „kopií“, jež by byly z genetického hlediska podstatně identické s jedním rodičem[47].
Klonování se navrhuje s dvojím základním cílem: reprodukčním, tzn. aby se dosáhlo narození klonovaného dítěte nebo terapeutickým či výzkumným. Reprodukční klonování by teoreticky mělo být s to uspokojit některé zvláštní požadavky, jako např. kontrolu lidské evoluce, selekci lidských bytostí s vyššími kvalitami, výběr pohlaví dítěte, produkci dítěte, které by bylo „kopií“ jiného, produkci dítěte páru, který je postižen takovými formami sterility, jež neumožňují užít jiné cesty. Naproti tomu terapeutická klonace se navrhuje jako nástroj produkce embryonálních kmenových buněk s předem určenou genetickou výbavou za účelem překonání problému nepřijetí (imunologické nekompaktibility); pojí se tedy s tematikou užívání kmenových buněk. Pokusy s klonováním vyvolaly velké znepokojení na celém světě. Různé organizace na národní i mezinárodní úrovni hodnotily klonování člověka záporně a drtivá většina zemí jej zakázala.
Klonování člověka je vnitřně nedovolené, poněvadž žene do krajnosti etickou nepřípustnost technik umělého oplodnění a má za cíl dát zrod nové lidské bytosti bez spojení s aktem vzájemného obdarování manželů a ještě radikálněji bez jakéhokoli vztahu k sexualitě. Tato okolnost vede ke zneužívání a manipulacím, které závažně poškozují lidskou důstojnost[48].

29. V případě, že by klonování mělo reprodukční účel, ukládala by se klonovanému subjektu předem určená genetická výbava, čímž by ho fakticky podrobila jakési formě biologického otroctví, z něhož by se stěží mohl vymanit. Fakt, že si nějaký člověk osobuje právo svévolně určovat genetické vlastnosti jinému člověku, představuje závažnou urážku lidské důstojnosti a základní rovnosti mezi lidmi.
Etické námitky vznesené z mnoha stran proti terapeutickému klonování a proti užívání lidských embryí vytvořených in vitro vedly některé vědce k předložení nových technik, které jsou představovány jako schopné vyprodukovat kmenové buňky embryonálního typu, aniž by to předpokládalo zničení skutečných lidských embryí[49]. Tyto návrhy vzbudily nemálo vědeckých a etických otázek, týkajících se zejména ontologického statutu takto obdrženého „produktu“. Dokud tyto pochybnosti nebudou objasněny, je třeba se přidržet tvrzení encykliky Evangelium vitae: „z morálního hlediska je to tak významné, že už pouhá pravděpodobnost přítomnosti existence člověka naprosto zakazuje veškeré činnosti směřující k tomu, aby byl lidský zárodek usmrcen“[50] .

Terapeutické užití kmenových buněk
31. Kmenové buňky jsou nerozlišené buňky, které mají dvě základní vlastnosti: a) prodlouženou schopnost rozmožovat se bez diferenciace; b) schopnost dát vznik přechodným mateřským buňkám, z nichž vznikají vysoce diferenciované buňky, např. nervové, svalové, krevní.
Jakmile se experimentálně zjistilo, že kmenové buňky, jsou-li transplantovány do poškozené tkáně, inklinují k replikaci buněk a regeneraci dané tkáně, otevřely se nové perspektivy regenerativní medicíny, která vzbudila velký zájem mezi badateli na celém světě.
Zdroje kmenových buněk, které byly v člověku až doposud nalezeny, jsou: embryo v prvních stadiích svého vývoje, plod, krev z pupeční šňůry, různé tkáně dospělého (kostní dřeň, pupeční šňůra, mozek, ..., atd.) a plodová voda. Z počátku se bádání soustředilo na embryonální kmenové buňky, poněvadž se mělo za to, že pouze ony mají velkou schopnost množení a diferenciace. Četné studie však dokazují, že také dospělé kmenové buňky vykazují všestrannost. Třebaže tyto buňky patrně nemají tutéž schopnost obnovy a tutéž plasticitu jako kmenové buňky embryonálního původu, studie a experimenty na vysoké vědecké úrovni naznačují, že tyto buňky ve srovnání s těmi embryonálními slibují lepší výsledky. Terapeutické postupy praktikované v současné době předpokládají využívání dospělých kmenových buněk a v tomto ohledu byly zahájeny mnohé výzkumy, které otevírají nové a slibné horizonty.

32. Etické hodnocení vyžaduje brát v úvahu jak metody odebírání kmenových buněk, tak i rizika jeho klinického či experimentálního užívání.
Pokud jde o metody používané při odebírání kmenových buněk, je třeba o nich uvažovat ve vztahu k jejich vzniku. Je třeba pokládat za dovolené ty metodiky, které nezpůsobují velké poškození tomu, komu jsou kmenové buňky odebírány. Tyto podmínky jsou splněny zpravidla tehdy, dochází-li k odběru: a) z tkání dospělého organismu; b) z krve pupeční šňůry v okamžiku porodu; c) z tkání plodů, které zemřely přirozeně. Odebírání kmenových buněk z lidských embryí je naopak nevyhnutelnou příčinou jejich zničení a v důsledku toho je zásadně nedovolené. V tomto případě „výzkum - bez ohledu na výsledky terapeutického použití – nestojí ve službách lidstvu. Jde totiž cestou ničení lidských životů, které mají stejnou důstojnost jako jiní lidští jedinci a samotní badatelé. Sama historie v minulosti odsoudila a v budoucnu odsoudí takovou vědu nejen proto, že je zbavena světla Božího, ale také proto, že postrádá lidství“[51].
Použití embryonálních kmenových buněk nebo diferencovaných buněk z nich vzatých či eventuálně poskytnutých jinými badateli po zničení embryí nebo dostupných na trhu představuje vážné problémy z hlediska spolupráce se zlem a pohoršení[52].
Pokud jde o klinické užití kmenových buněk obdržených dovolenými postupy, nejsou tu morální námitky. Je třeba však respektovat společná kritéria medicínské deontologie. Je třeba postupovat v tomto ohledu s velkou důkladností a rozvážností, redukovat tak na minimum eventuální rizika pro pacienty, favorizovat vědeckou diskusi a podávat úplné informace široké veřejnosti.
Je třeba dát impuls a podporu výzkumu za použití dospělých kmenových buněk, poněvadž s sebou nenese etické problémy[53].
 

Pokusy o hybridizaci
33. Nedávno byly použity ovocyty živočichů na přeprogramování jáder somatických lidských buněk, všeobecně označovaném jako hybridní klonování, za účelem odběru embryonálních kmenových buněk z výsledných embryí bez použití lidských ovocytů.
Z etického hlediska jsou tyto procedury urážkou důstojnosti lidské bytosti v důsledku mísení lidských a zvířecích genetických elementů, schopných zrušit specifickou identitu člověka. Eventuální použití kmenových buněk, vyjmutých z těchto embryí, by s sebou navíc neslo dodatečná dosud zcela neznámá zdravotní rizika, vyplývající z přítomnosti zvířecího genetického materiálu v jejich cytoplasmě. Vystavovat lidskou bytost vědomě těmto rizikům je morálně a deontologicky nepřípustné.

Užití lidského „biologického materiálu“ nedovoleného původu
34. K vědeckému bádání a produkci vakcín nebo další produktů bývají někdy používány buněčné složky, které jsou výsledkem nedovoleného zásahu proti životu nebo fyzické integritě lidské bytosti. Spojení s nesprávným jednáním může být přímé či nepřímé, vzhledem k tomu, že jde většinou o buňky, které se snadno a ve velkém množství reprodukují. Tento „materiál“ bývá někdy k dispozici na trhu, někdy je distribuován bezplatně do výzkumných středisek státními organizacemi, které to ze zákona mají za úkol. To všechno vytváří různé etické problémy, pokud jde o spolupráci se zlem a pohoršení. Kromě toho je vhodné vyslovit všeobecné principy, z nichž mohou odborníci spravným svědomím vyvodit hodnocení a vyřešit situace, v nichž by se případně mohli ocitnout při své profesionální činnosti.
Za zmínku také stojí, že samotné morální hodnocení interrupce „je třeba vztáhnout také na nové formy útoků na lidská embrya, která jakkoli sledují dobrý úmysl, přece mají nutně za následek zabití. Máme zde na mysli pokusy na embryích, které jsou v některých státech zákonem povoleny... používání lidských embryí a plodů jako předmětů vědeckého zkoumání je zločinným porušením jejich důstojnosti jakožto lidí, kteří mají právo na stejnou úctu, jaká náleží každému již narozenému dítěti a každé lidské osobě“[54]. Tyto formy experimentování představují vždycky závažný morální přestupek[55].

35. Odlišná skutková podstata nastává, když badatelé používají „biologický materiál“ nedovoleného původu, který byl vyprodukován mimo jejich vlastní výzkumné středisko nebo je dostupný na trhu. Instrukce Donum vitae formulovala všeobecný princip, který má být v těchto případech dodržován: „Mrtvá embrya a plody, potracené úmyslně nebo neúmyslně, je třeba respektovat stejně jako tělesné ostatky jiných bytostí. Zvláště je zakázáno je mrzačit nebo pitvat, pokud nebyla s jistotou konstatována smrt nebo chybí předchozí souhlas rodičů či matky. Kromě toho je třeba vždy dodržovat morální požadavek, který vylučuje jakoukoliv spoluúčast na umělém potratu a nebezpečí pohoršení“[56].
V této souvislosti je „nedostatečné kritérium formulované některými etickými komisemi, totiž tvrzení, že by bylo eticky dovolené použití „biologického materiálu“ nedovoleného původu, jen když existuje jasné oddělení těch, kteří embrya produkují, zamrazují a zabíjejí, od badatelů, kteří provádějí vědecké experimenty. Kritérium nezávislosti nestačí, aby se vyhnul protiřečení ten, kdo tvrdí, že neschvaluje nesprávnost, které se dopustil jiný, ale zároveň přijímá pro vlastní práci „biologický materiál“, který druzí obdrželi prostřednictvím nesprávného jednání. Je-li nedovolené jednání připouštěno zákony, které regulují zdravotnický a vědecký systém, je zapotřebí zaujmout odstup od neblahých aspektů takovéhoto systému, aby tak nevzniknul dojem nějaké tiché tolerance či akceptace závažně nesprávného jednání[57]. Vede to totiž ke zvětšování lhostejnosti, ne-li souhlasu, s nímž se na toto jednání nahlíží v některých lékařských a politických kruzích.
Někdy se namítá, že předešlé úvahy údajně naznačují, že badatelé s dobrým svědomím by měli mít povinnost aktivně se postavit proti veškerému nedovolenému jednání na poli lékařství a tím přehnaně rozšiřovat svou etickou odpovědnost. Povinnost vyhnout se spolupráci se zlem a pohrošení se ve skutečnosti týká jejich řádné odborné činnosti, kterou mají konat správně a jejím prostřednictvím tak dosvědčovat hodnotu života a odporovat i závažně nesprávným zákonům. Je tedy třeba upřesnit, že povinnost odmítat onen „biologický materiál“, i když nedochází k nějakému pozdějšímu spojení těchto badatelů s postupy techniků umělého oplodnění nebo s těmi, kteří se dopouštějí interrupcí, a bez předchozí dohody s centry umělého oplodňování, vyplývá z povinnosti oddělit se ve výkonu vlastní badatelské činnosti od závažně nesprávného legislativního rámce a jasně stvrdit hodnotu lidského života. Proto je výše zmíněné kritérium nezávislosti nezbytné, ale může být eticky nedostatečné.
Přirozeně, že uvnitř tohoto všeobecného rámce existují diferencované odpovědnosti a vážné důvody by mohly být morálně přiměřené pro ospravedlnění použití zmíněného „biologického materiálu“. Takto např. zdravotní riziko u dětí může oprávnit jejich rodiče použít nějakou vakcínu, při jejíž přípravě byly použity buněčné složky nedovoleného původu, přičemž zůstává netknuta povinnost všech projevit vlastní nesouhlas v této věci a žádat zdravotnické systémy, aby daly k dispozici jiné typy vakcín. Z druhé strany je třeba mít na paměti, že v podnicích, které používají buněčné složky nedovoleného původu, není odpovědnost těch, kteří rozhodují o zaměření produkce totožná s odpovědností těch, kteří nemají žádnou rozhodovací moc.
V kontextu naléhavé mobilizace svědomí ve prospěch života je třeba pracovníkům ve zdravotnictví „zdůraznit jejich odpovědnost, která nachází nejhlubší potvrzení i měřítko morálního vztahu lékařské profese v oné stále platné Hippokratově přísaze, podle níž každý lékař musí pracovat s absolutní úctou k lidskému životu a jeho posvátnému charakteru“[58].

ZÁVĚR

36. Morální učení církve bylo někdy obviňováno z toho, že obsahuje mnoho zákazů. Ve skutečnosti je založeno na uznání a prosazování všech darů, které Stvořitel daroval člověku, jako je život, poznání, svoboda a láska. Zvláštní ocenění si zasluhují nejen poznávací činnosti člověka, ale také ty praktické, jako je práce a technologické dovednosti. Právě těmi posledně jmenovanými je totiž člověk, podílející se na stvořitelské moci Boží, povolán proměňovat stvoření, spravovat jeho rozmanité zdroje ve prospěch důstojnosti a blahobytu všech lidí a celého člověka a zároveň být také strážcem jeho hodnoty a vnitřní krásy.
Dějiny lidstva však dosvědčují, že člověk zneužíval a ještě zneužívá moc a schopnosti, které mu byly Bohem svěřeny, a dává tak prostor různým formám nespravedlivé diskriminace a útlaku těch nejslabších a nejbezbranějších. Každodenní atentáty na lidský život; existence velkých oblastí chudoby, kde lidé umírají hladem a nemocemi, odříznuti od zdrojů poznání a praktik, jimiž hojně disponují mnohé země; technologický a průmyslový rozvoj, který vytváří konkrétní riziko zhroucení ekosystému; užívání vědeckého výzkumu na poli fyziky, chemie a biologie k válečným účelům; četné války, které dodnes rozdělují národy a kultury, jsou, bohužel, jenom některá z výmluvných znamení toho, jak člověk může špatně používat své schopnosti a stávat se nejhorším nepřítelem sobě samému tím, že ztrácí vědomí svého vznešeného a specifického poslání být spolupracovníkem stvořitelského díla Božího.
Vedle toho dějiny vykazují skutečný pokrok v porozumění a uznání hodnoty a důstojnosti každé lidské osoby, základu práv a etických závazků, s nimiž se usilovalo a usiluje o budování lidské společnosti. Právě ve jménu prosazení lidské důstojnosti je proto zakázáno každé jednání a každý styl života, který tuto důstojnost poškozuje. Takto jsou např. politicko-právní a nejenom etické zákazy různých forem rasismu a otroctví, nespravedlivých diskriminací a marginalizací žen, dětí, nemocných a těžce postižených zřejmým dokladem uznání nedotknutelné hodnoty a vnitřní důstojnosti každé lidské bytosti a znamením autentického pokroku, který prostupuje dějinami lidstva. Jinými slovy, legitimita každého zákazu se zakládá na nezbytnosti chránit autentické morální dobro.

37. Pokud byl lidský a sociální pokrok zpočátku charakterizován především rozvojem průmyslu a produkcí spotřebních dober, dnes se hodnotí vývojem informatiky, výzkumem na genetickém poli, medicíny a biotechnologií aplikovaných také na člověku, sektorech, jež mají velkou důležitost pro budoucnost lidstva, ale v nichž se také vyskytují zřejmé a nepřijatelné zlořády. „Jako byla před sto lety potlačována ve svých základních lidských právech dělnická třída, a církev ji s velkou odvahou bránila, když prohlásila práva pracujících osob za posvátná, tak nyní, když je jiná skupina lidských osob utlačována v základním právu na život, církev cítí povinnost propůjčit se stejnou odvahou hlas těm, kteří jej nemají. Volání církve na obranu chudých celého světa, těch, co jsou ohroženi, pohrdáni a utiskováni ve svých lidských právech je vždycky evangelní.“[59].
Na základě věroučného a pastoračního poslání církve cítila Kongregace pro nauku víry povinnost znovu potvrdit důstojnost a základní a nezcizitelná práva každé jednotlivé lidské bytosti i v počátečních stádiích její existence a vyložit požadavky ochrany a úcty, které vyžaduje ode všech uznání této důstojnosti.
Splnění této povinnosti zahrnuje odvahu postavit se všem praktikám, které vytvářejí závažnou a nespravedlivou diskriminaci dosud nenarozených lidských bytostí, které mají důstojnost osoby a jsou také stvořeny k obrazu Božímu. Za každým „ne“ září ve snaze o rozlišování mezi dobrem a zlem velké „ano“ k uznání nedotknutelné důstojnosti a hodnoty každého jednotlivce a neopakovatelné lidské bytosti povolané k existenci.
Věřící ať mocně usilují o prosazování nové kultury života a přijímají obsah této instrukce náboženským souhlasem svého ducha s vědomím, že Bůh vždycky dává milost nezbytnou k dodržování svých přikázání a že v každé lidské bytosti, zejména v těch nejmenších je přítomen sám Kristus (srov. Mt 25,40). Kéž také všichni lidé dobré vůle, zejména lékaři a badatelé ochotní diskutovat a toužící dosáhnout pravdy, dovedou chápat a sdílet tyto principy a hodnocení, směřující k ochraně křehkosti lidské bytosti v jejích počátečních životních stádiích, a prosazovat lidštější civilizaci.

Papež Benedikt XVI. v audienci udělené 20.června 2008 níže podepsanému kardinálovi prefektovi, schválil tuto instrukci, přijatou na řádném zasedání této Kongregace, a nařídil ji zveřejnit.

V Římě, sídle Kongregace pro nauku víry, na slavnost Narození Panny Marie, 8. září 2008.

William kard. Levada
prefekt

Luis Ladaria, SJ
sekretář, titulární arcibiskup Thibica