poslal Nepřihlášený Když se trochu porozhlédnu kolem sebe a mám oči otevřené, vidím
v církvi spoustu bolesti, zklamání, hořkosti a zranění. Někteří
křesťani cítí permanentní pocit viny, vlastní nedostatečnosti,
připomínají si svá zklamání. V jejích srdcích je nevyřčená
otázka: „Bože, slyšíš mne ještě? Nezapomněl jsi na mne? Máš mne
ještě vůbec rád?“ Přitom všem na ně doléhají existenční,
dokonce existenciální problémy, musí čelit mnoha stresům, bojům.
Nedávno mi jeden kazatel řekl, že se do lékařské péče dostává stále
více křesťanů, kteří mají nemocnou duši. Tito křesťani činili
pokání z kdečeho, snažili se nalézt Boha, dokola jemu i lidem
vyznávali své hříchy, ale nebe pro ně zůstává zavřené. Mají pocit,
že se nedovolají. Bůh je kdesi daleko, ví o nich, ale mají pocit,
který ani nedokážou přesně popsat. Mají podávat výkon a cítí se
nedostateční. Ptají se: „co mám udělat, abych si získal Boží
přízeň, aby zasáhl do mých neřešitelných problémů, aby se postaral
o moji rodinu, o mé zdraví, o mé děti?“
Jak zahnat úzkost a strach? Jak se vypořádat s nevěrou Bohu? Tito
křesťani vidí sami sebe jako beznadějný případ. Říkají: „Bože,
už tolikrát jsi mi pomohl, ale já jsem Tě znovu zarmoutil. Nikdy nebudu moci
odčinit své chyby, napravit svá chybná rozhodnutí.“ Věří, že je
Bůh neustále pronásleduje výčitkami, že jdou po cestě nepožehnání,
neřku-li prokletí a zoufale hledají, koho by se chytli, kdo by jim pomohl.
Jiní jsou se svojí beznadějí sami a raději ani nezvedají své oči
k nebi. Vím o sestře, která tajně řešila své problémy pitím,
jiná se snažila najít vztah s někým, kdo by ji konečně porozuměl.
Muži se snaží překonat ten pocit prázdnoty a odcizení Bohu prací nebo
velkým nasazením ve službě. Další jsou zkrušeni svojí nemocí a mají
strach z budoucnosti. Někteří zhřešili hříchy, kdy mají pocit, že
je už nelze odpustit, natož napravit. Dříve jsem pro podobné lidi neměl
mnoho pochopení. Nezdráhal jsem se opakovaně pomoci těm, kteří to
potřebovali, ale některé jsem považoval za notorické stěžovatele,
kteří by už dávno měli mít víru a nebyl jsem ochoten uvidět hloubku
jejich zoufalství.
Mezi křesťany jsou ale i smilníci, dokonce cizoložníci, lháři,
zloději, kteří mají obtížené svědomí, které jim říká: “S tebou
je už konec, pohrdl jsi Boží milostí. Opakovaně jsi hřešil a proto
nemůžeš počítat s ničím, než s žárem Božího ohně.“
Někteří reagují tím, že se snaží zapomenout na Boha. Kdyby zjistili,
že Bůh neexistuje, bylo by to pro ně vysvobozením. Kdykoli potkají na
ulici křesťana, raději se mu vyhnou. Při každém pohledu na kostel nebo na
kříž se jim sevře žaludek. Někdy se snaží přesvědčit sami sebe, že
křesťanství prostě nemůže být pravdivé. Mám podezření, že občas
tráví hodiny na diskusních fórech, aby ostatní křesťany přivedli do
úzkých a utvrdili se ve svém poznání. Hledají rozpory v Bibli, aby
překřičeli své svědomí. Člověk může sáhnout až k drogám,
vyhledávat uvolnění ve službě prostitutek, propadnout hazardu…
A to jen proto, že jeho srdce zoufale křičí: „Bože, já Tě
potřebuji. Toužím po Tobě. Ale nemohou najít pokoj“. Zapletli se do
ďáblových okovů a mají rozedraná zápěstí, jak se snaží vyprostit.
Jsou jako zvířata, která znovu a znovu narážejí do klece až padnou
vysílením. Touží po svobodě, ale jejich hřích je znovu a znovu uvádí
do naprosto bezvýchodné reality. Pokud tito lidé slyší zvěst evangelia,
dohání je to až k zuřivosti.
Často se z těchto lidí pak stávají až fanatičtí
pronásledovatelé křesťanů. Církev a vše, co s ní souvisí, jim
bytostně připomíná existenci Boží, kterou se snaží marně vygumovat ze
své mysli. Přesně takto jedná ďábel, který věří v Boha, ale
třese se před tím. Nyní chce dělat Bohu bolest a snaží se jeho děti
polapit do stejně bezvýchodné situace a používat si je k boji proti
Bohu. Stejně tak, jako satan stál Bohu po boku a nyní beznadějně a
zarputile proti Bohu bojuje, tak tito lidé vedou boj proti všemu, co
s Bohem souvisí. Marně, jako kdysi Saul, se však vzpínají proti
ostnům, které je stále drásají. Někteří si ve své bezvýchodné
situaci, jako Achítofel, Saul nebo Zimrí, nakonec sáhnou až na život.
Pokud náhodou patříš do kterékoliv skupiny těchto lidí, co zoufale
touží po Bohu, ale nevědí jak a vyzkoušeli už všechny cesty, pak ti
jednoduše nenabízím jednoduché řešení. Nenabízím ti instantní cestu a
lacinou radu. Vím, že je to nad tvé síly a vyzkoušel jsi již mnoho
dobrých rad, které tě nikam nepřivedly. Možná tvůj zápas trvá dny,
týdny nebo i desetiletí. Přesto si dovolím ukázat ti na jeden
biblický příběh krále, který byl zřejmě mnohem více ve svém hříchu
než ty. Když se vyslovilo jeho jméno, pro Izraelitu to bylo synonymem
rouhačství, vražd a prolité nevinné krve. Když bibličtí opisovači
chtěli zdůraznit bezbožnost, pak ve slově napsali velké „M“, které
znamenalo Menaše. Co tento král učinil?
Druhá kniha Královská nám o jeho životě mnohé napovídá. Menaše
povstal po jednom z nejzboženějších králů, milovníkovi Božího
Zákona. Menaše začal kralovat, když mu bylo dvanáct let a kraloval
dlouhých padesát pět let. Bylo to jedno z nejhorších období
v životě Izraele. Již od počátku obnovil modloslužbu těch
nejobludnějších rozměrů.
„Znovu vybudoval posvátná návrší, která jeho otec Chizkijáš
zničil, nastavěl oltáře Baalovi a udělal posvátný kůl, jak to činil
Achab, král izraelský. Klaněl se veškerému nebeskému zástupu a sloužil
mu. Zbudoval oltáře v Hospodinově domě, o němž Hospodin řekl:
"V Jeruzalémě dám spočinout svému jménu.“ Na obou nádvořích
Hospodinova domu nastavěl oltáře veškerému nebeskému zástupu." (2Kr
21,–5)
To vše mu bylo málo. Když se mu narodil prvorozený syn, neváhal jej
ohnivě obětovat de facto satanu a ke své vládě hojně užíval moci,
která měla původ přímo v pekle. Tímto způsobem nesmírně zraňoval
a urážel svatého Boha. „Svého syna provedl ohněm, věštil
z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a
jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak
ho urážel.“ (2Kr 21,6) A nestačilo mu to, do Božího domu
dokonce umístil sochu démona, kterému říkali Aštoreta. Ale ani zde
ještě nebylo Menašeho hříchu konce. Svedl nejen Izrael, ale i Judu,
kde Hospodin Davidovi přislíbil věčnou svatou linii, z které
pochází Kristus. Své řádění Menaše zakončil tím, že začal vraždit
obyvatele Jeruzaléma. Bible říká, že Jeruzalém přetékal krví, kterou
Menaše naplnil jeho ulice. „Také nevinné krve prolil Menaše
velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce
k druhému.“ (2Kr 21,16)
Vidíme, že se zde již jako malý chlapec zcela a bez výhrad vydal satanu
a ten skrze něho vykonal to nejhorší zlo, které snad v Izraeli kdy
bylo spácháno. Jako jediný král se dopustil genocidy na vlastním národu.
Stejně jako později Stalin nebo Hitler se nechal vést temnými silami,
věřil věštbám, čehož výsledkem zpravidla býval v historii
antisemitismus a genocida Židů. Avšak zatím tomu nikdy nebylo z rukou
vlastního krále. Máme tak před sebou vraha vlastního syna, vraha
vlastního národa a náruživého milovníka démonských praktik a –
snad aniž by to tušil – uctívače jeho andělů. Opakuji, že se
jednalo o krále Izraele. Ač to zní tvrdě, Menaše se tak otevřel
stejnému duchu, jako mnoho křesťanů v dnešní době.
Přesto jsem přesvědčen, že ve svém srdci Menaše toužil po pravém
Bohu Izraele a vím, že i ta nejhorší zrůda, která kdysi byla
znovuzrozena z Božího Ducha, je stále člověkem stvořeným
k Božímu obrazu a je Bohem nesmírně milována a Bůh přes všechna
její zvěrstva po ní nesmírně touží. Co mne k takto smělé
hypotéze vede? Přečtěme si něco dále z druhé knihy Paralipomenon,
která měla být nadějí Izraelcům v době vyjití z Babylonského
zajetí. Dozvíme se z ní, že z Menašeho se opět stal Boží
služebník. Zdá se vám to neuvěřitelné? Přes to přeze všechno Bůh
měl s Menašem soucit a po tom všem byl ochoten jej volat
k pokání a odpustit mu. „Hospodin mluvil k Menašemu a
jeho lidu, ale ti mu nevěnovali pozornost.“ (2Pa 33,10)
Jeho uši však byly příliš oslepeny satanským duchem, než aby vnímal
Hospodina. Pak Bůh ve své milosti s králem jednal. „Proto na
ně Hospodin přivedl velitele vojska asyrského krále. Menašeho lapili,
provlékli mu chřípím hák, spoutali ho bronzovými řetězy a odvedli do
Babylóna.“ (2Pa 33,11)
Nevíme, jak dlouho byl Menaše spoután, jeho chřípím byl bolestivě a
bez umrtvení protažen hák. Pokud chce toreador pokořit býka, provlékne mu
chřípím kroužek. Jen nepatrné zatočení tímto kroužkem činí zvířeti
takovou bolest, že je možné jej ovládat dvěma prsty. Stejně tak Menaše,
nezkrotný král, má provlečen chřípím hák. Kdykoliv jej chce někdo
pokořit, stačí lehké zatahání a Menaše se kroutí bolestí, je sražen
na kolena, zmítá se strachy a zřejmě omdlívá pod nesnesitelným jhem.
Stalo se mu to, co říká kniha Jób, že Hospodin v utrpení otevírá
uši synům lidským. Myslím, že Menašemu Duch svatý ve dne v noci
připomínal slova proroků, že se mu bolestivě vybavovalo každé
varování. Krev spravedlivých, kterým předčasně pomohl na věčnost, mu
nesnesitelně vyvstávala v mysli.
Věřím, že i dnešní křesťani, kteří se stali Božími
nepřáteli, mají protkáno svědomí bolestivým hákem. Stačí jen
přečíst verš z Bible, připomenout něco z minulosti a oni se
svíjí v nepopsatelné bolesti a nemohou se zbavit háku ve svém
chřípí. Vím o křesťanovi, který odešel od Boha a jen zmínka
o Bibli jej rozzuřila natolik, že vyrazil zlostí dveře. Nevíme, jak
dlouho to trvalo u Menašeho, ale můžeme vidět, že udělal něco, co
jediné mohl. Začal volat k Bohu. Nemůžeme říci jak dlouho, ale
věřím, že vytrvale a hluboce. „V nouzi prosil Hospodina,
svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců
pokořil.“ (2Pa 33,12)
Není v Písmu zas až tak mnoho beznadějných situací, kdy král je
v nepřátelském táboře, spoután, mučen, má na kontě vraždy a
modloslužbu… A přece, pro Menašeho je tu naděje. Chci na
následujících verších zdůraznit, že pro Boha není nic nemožného.
„Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a
přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že
jenom Hospodin je Bůh.“ (2Pa 33,13)
Zde se píše o něčem, co nedovedu pochopit. Bůh tohoto ničemníka,
vraha dětí, žen, starců, uctívače model, nezavrhl, nezabil, neposlal do
horoucích pekel. Vzal nejen vážně jeho pokání, ale dokonce jej vrátil na
jeho královský trůn. A teď dobře poslouchej! Pro Boha není ve tvém
stavu důležité, jakou máš jako křesťan minulost! Boha zajímá, jaká je
tvoje současnost, v jakém stavu je nyní tvoje srdce.
„Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a
zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19)
Máš trvalou bolest, beznaděj? Jsi v situaci vraha, cizoložníka,
rouhače, opilce nebo narkomana? Jsi rozveden? Jsi přesvědčen, že už proto
Tebe není naděje? Nenávidíš církev a ty pokrytce v ní? Je to zlé,
máš návyk na drogu? Jsi v zajetí hracích automatů? Jestliže si
myslíš, že proto Tebe opravdu není žádná naděje, pak ovšem nevěř ani
tomuto příběhu. Ale, příteli, je to slovo živého Boha. Bůh nás
nepodvádí smyšlenými příběhy. Menaše žil, zabíjel a kraloval. Byl
mučen, vězněn a Bůh jej v jeho beznaději vyslyšel. Věříš tomu?
Jestli ano, pak i ty máš naději. Není na světě skutek, který by tě
mohl vzdálit od Boha! A to ještě není vše.
„Potom Menaše vystavěl vnější hradební zeď Města Davidova
v úvalu západně od Gíchónu směrem k Rybné bráně a dál kolem
Ófelu a zvedl ji velmi vysoko. Ve všech opevněných městech v Judsku
ustanovil velitele vojsk. Odstranil z Hospodinova domu všechny cizí bohy
a sochy, též všechny oltáře, které nastavěl na hoře Hospodinova domu a
v Jeruzalémě; vyházel je z města ven. Opravil Hospodinův oltář
a obětoval na něm oběti pokojné a oběť díků. Nařídil Judovi, aby
sloužil Hospodinu, Bohu Izraele.“ (2Pa 33,14–16)
Tento král se natolik proměnil, že se stal horlivým ctitelem Božím.
Vše, co budoval, byl ochoten zničit. Prostředky, které investoval do
modloslužby, sochy bohů, vše nemilosrdně zničil a obnovil to, co celý
život pronásledoval. Tento příběh je proto pro mne jedním
z nemocnějších v Bibli. Menaše by toho nikdy nebyl schopen, pokud
by neuvěřil v Boží odpuštění. Ať jsi třeba viníkem autonehody,
kde zahynuly děti, ať jsi zabil příbuzného, třeba své dítě potratem,
ať jsi udělal cokoliv, musíš udělat jediné. Neutíkej před Bohem jako
Adam. Doznej před ním plně svůj hřích! Neuhýbej před Ním. Pros ho, ať
ti zjeví všechna zákoutí tvé duše. Nebudeš možná schopen to unést, ale
věř, On nesl všechny tvoje hříchy. Tam na kříži, když volal „Otče,
proč jsi mne opustil“ byl souzen i tvůj hřích. Tam byl souzen
i hřích Menašeho. Věříš ještě, že ti může být odpuštěno?
Věříš, že Bůh ti touží odpustit, že tě neodsuzuje? Věříš, že tě
opravdu miluje? Stejně jako rozlomil okovy Menašeho, on rozláme i tvé
okovy a z tvé mysli vyjme ten hrozný a bolestivý hák, jehož pouhé
pootočení tě vedlo do této chvíle k rouhání. „Jestliže
však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství
mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého
hříchu.“ (1J 1,7)
Stačí se upřímně postavit Bohu. V jedné křesťanské písni
o marnotratném synu se zpívá: „všechno mu povím, kdo by se Otce
bál.“ Bázeň není strach. Postav se před Něho a všechno mu na sebe
řekni. Nezaslibuji ti osvobození v pěti minutách, avšak garantuji ti, že
tě uslyší a on bude jednat. Možná jsi někdo, kdo ztratil své povolání,
ztratil jsi cestu a zoufale hledáš směr. Netvrdím, že to zvládneš sám,
ale to první je, aby ses postavil před Boha a upřímně mu vylil své srdce.
Menaše neměl po ruce žádného zpovědníka. Vyznal vše Bohu. Bůh se má
k upřímnému upřímně. Zkus to, vyzkoušej ho, pros ho o milost
k pokání. A jestliže nemůžeš stále nalézt klid a stále
prožíváš výčitky, pak to není On. Jestliže odpustil Menašemu, věř,
že nejsi více beznadějný případ. A i kdybys měl ještě nějaký
čas strávit ve výhni zkoušky, spolehni se, že On tě provede. On je
věrný a i když my jsme nevěrní, On nemůže zapřít sám sebe.
Je zde ale ještě mnohem zákeřnější hřích než učinil Menaše, a to
je nevěra. Menaše přes všechny své hříchy dokázal přijmout Boží
odpuštění. Jsou však křesťani, kteří mají tak zkreslený pohled na
Boha, že přijmout odpuštění je pro ně takřka nemožné. Stále jsou
ochotni naslouchat satanu, který jim říká: „to není pro tebe, ty už
jsi zašel příliš, nikdy neodčiníš, co jsi způsobil, nemůžeš zabránit
následkům svých špatných rozhodnutí.“ Právě pro ty mám velmi
vážné napomenutí. Tím, že říkáš, že ti Bůh nemůže odpustit,
bereš za nic krev jeho smlouvy, která tekla právě za tebe. O takovém
postoji Písmo, i když v jiném smyslu, ale v principu
říká:
Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí
Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se
vysmívá Duchu milosti. (Žd 10,29)
Jestliže pravíš, odpuštění již není pro mne, pak vlastně říkáš:
lžeš, Bože! Když já jsem nevěrný, i Ty mne opouštíš, dolomíš
nalomenou větev a uhasíš plamen plápolající. Zemřel jsi zcela
zbytečně. Zde je něco, na co prostě nemáš ani Ty. Není pro mne návratu.
Tak se činíš spravedlivější než Bůh a demonstruješ svoji nevěru.
V tomto postoji opravdu nemůžeš počítat s Božím odpuštěním
a pramen vody živé ti zůstává uzamčen. Pocit viny a neodpuštění není
pokora. Je to pýcha. Připadáš si lepší a Boží měřítka se ti zdají
tebe nehodná. Jsi podoben Izraelcům, kteří se bojí obrů více než Boha.
Věříš víc tomu, co vidíš, než tomu, co řekl Bůh. Ale jakýkoliv obr
ve formě hříchu musí padnout jediným vržením oblázku z Davidova
praku, jediným slovem vyřčeným živým Bohem k tvému srdci. Dovol mu
to. Bůh je větší než tvé srdce, ať tě obviňuje z čehokoliv!
Nemáš-li jistotu, pak se vírou upni k verši: Netrapte se
žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a
předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující
každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu
Ježíši. (F 4,6–7) Ďábel je mistrem katastrofických
scénářů, vždy bude k Tvému vyznání nějaké
„ALE…“! Svoji starost však můžeš vložit na Krista,
záleží mu na tobě, ať jsi učinil cokoliv. Jako křesťan nemáš možnost
nevěřit tomuto verši. Jestliže On žádá nést tvé břemeno, pak je
hříchem se je snažit vléci sám. „Svou cestu svěř Hospodinu,
doufej v něho, on sám bude jednat.“ (Ž 37,5)
To není Boží nabídka, to je příkaz! Nemáš jakoukoliv možnost
pochybovat, že vskutku jednat bude. Bohu na tobě záleží. Všechny tvé
vlasy jsou spočteny. Nemusíš žít zbytek života v úzkosti, že On
neslyší, že nakonec cukne. Že řekne „skoč“ a pak tě
nechytí. Nikdy jsem nikoho takového neviděl ani neslyšel o tom, že
ten, kdo složil naději v Boha byl zahanben. Chce to jen víru. Jsi-li
křesťan, není tvá volba mu věřit. Je to tvoje povinnost! A nevěra
je hřích, který vede k smrti.
A tak nakonec uvedu starý, mnohdy obehraný a přesto mocný verš,
který platil jak za Davida, tak za doby Krista: „Kdo kryje svá
přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde
slitování.“ (Př 28,13)
Amen
