poslal Elo říká Vittorio Messori k reakcím na zrušení exkomunikace
Česká sekce RV
Papež přijal žádost o zrušení
exkomunikace, do níž upadli roku 1988 čtyři lefébvrovští biskupové.
Skutečnost, že mezi těmito biskupy je také mons. Richard Williamson,
který popírá Holocaust, rozpoutala bouřlivé reakce v řadách židovské
obce po celém světě. Poslední byla od rabína Davida Rosena, který se
nechal slyšet, že „zrušení exkomunikace poškodí celou církev“. Italský
deník Il Riformista přinesl rozhovor se známým italským publicistou a
spisovatelem Vittoriem Messorim, který tento incident komentuje:
„Poukázal bych na principy mezinárodního práva, podle něhož každý stát
na svém území požívá svrchovanost. Zrušení exkomunikace je interní krok
církve a nedokážu pochopit, proč se židovský svět v této souvislosti
cítí oprávněn intervenovat. Žádám, zkrátka, aby katolíkům byla dána
svoboda pracovat pro pokoj a rozvíjet se svými vlastními činy. Nezdá se
mi, že by Vatikán někdy cítil povinnost intervenovat při jmenování
nějakého Vrchního rabína nebo v jiných interních otázkách judaismu.
Bylo by tedy korektní, kdyby Židé měli tentýž postoj ve vztahu ke
katolíkům.“
Přispěje, podle Vás, zrušení exkomunikace, k nastolení plného společenství?
„Nevím, zda se někdy podaří nastolit plné společenství. Obtíže jsou
podle mého názoru spíše politické než teologické. Lefébvristé jsou
čistě francouzským fenoménem. V pozadí tohoto hnutí je ideová spleť
náboženství a politiky, což Ratzinger dobře ví. Je za tím francouzská
revoluce, monarchistická nostalgie, galikanismus a jansenismus. Je za
tím Pétainovo právní uspořádání vztahů mezi církví a státem z doby
nacistické okupace Francie, které lefébvristé pokládají za vzorové. Je
to zkrátka propletenec, který nelze rozuzlit jenom na teologické
rovině, ale také a především na rovině filosofie dějin. Lefébvrovské
vidění věcí, jejich řekněme světový názor má málo co do činění s tím
katolickým.“
Zdá se však, že Papež má k lefébvristům blízko… „Papež k nim zaujal postoj »trpělivého ekumenismu«. Benedikt XVI. je
dobrotivý a trpělivý. Zná dějiny lefébvristů a dobře ví, jací jsou.
Zároveň také ví, že jejich zkušenost stejně jako teologie osvobození je
v jistém smyslu církvi potřebná. Krajnosti slouží tak trochu jako
křídla, která umožňují zůstávat ve středu a pokračovat v cestě. Na
druhé straně, také lefébvristé dobře znají Ratzingera a vlastně se ho
tak trochu obávají.“
V jakém smyslu? „Povím jednu příhodu, která by se hodila do románu Dana Browna. Před
pár lety přijel pro mne domů v Desenzano del Garda černý mercedes se
švýcarskou poznávací značkou a tmavými skly. Zavezl mne, samozřejmě s
mým souhlasem, do jednoho domku uprostřed lesa v kantonu Zug. Čekal tam
na mne generální představený Bratrstva sv. Pia X., mons. Bernard
Fellay, který mne požádal o schůzku, protože se chtěl dozvědět něco víc
o Ratzingerovi: jaký je, co si myslí o nich atd. Zkrátka, Fellay se
Ratzingera obával mnohem více než by se mohl obávat nějakého kardinála
nebo biskupa s diametrálně odlišnými teologickými názory, např.
Martiniho nebo nějakého francouzského biskupa. Obával se ho, neboť
věděl, že Ratzinger se k nim nestaví otevřeně nepřátelsky a zná do
hloubky jejich historii. Ratzinger také ví, že to, co lefébvristy od
Říma dělí, nebyla a není v první řadě latinská mše nebo dekret 2.
Vatikánského koncilu o náboženské svobodě, ale spíše typicky
francouzská nábožensko-politická názorová spleť, která tvoří pozadí
zkušenosti, jež se zrodila s Marcelem Lefébvrem.“Jaké jsou, podle Vás, rozdíly mezi Benediktem XVI. a lefébvristy?
„I přes žurnalistická zjednodušení, všichni dnes vědí, že Jan XXIII.
byl konzervativec. Představoval si koncil, který potrvá pár měsíců,
schválí se na něm dekrety, připravené kardinálem Ottavianim, a pak se
zakončí beatifikací Pia XII. Byl to však právě Ratzinger jako
teologický konzultor kolínského arcibiskupa kard. Josepha Fringse,
který se přičinil o to, aby se koncil vyvíjel jinak. A právě toto je
vroubek, který lefébvristé nikdy Ratzingerovi neodpustili. On je
opravdovým stoupencem koncilu. Staví se proti hermeneutice tzv. „ducha
koncilu“, ale je otevřen pro inovace, které samotný Koncil přinesl. A
tato věrnost 2. Vatikánskému koncilu, jež je Ratzingerovi vlastní, se
lefébvristům příčí.“Z italského deníku Il Riformista, 25.ledna 2009
přeložil Milan GlaserZdroj: www.radiovaticana.cz
