poslal Nepřihlášený Slovo církev má v dnešním běžném slovníku negativní zabarvení. Očima
dnešního člověka je církev něco pokryteckého, omezujícího až
manipulujícího, úředního, formálního, zisku až moci chtivého, nakonec
ale stejně bordelářského a neschopného...
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
„Ztišením
se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby. Blaze tomu,
koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se
budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.“ ( Ž 65,1.5)
Píseň 65 Na Sijónu se čest ti dává
Modlitba: Hospodine,
náš Pane, děkujeme ti za to, že jsi nás oslovil: svou laskavostí,
otevřeností, svou trpělivostí a velkorysostí. Oslovuješ nás i svou
upřímností, která nás čas od času zahanbí, vrátí nás z našich lidských
výšin a vavřínů zpět na zem. Děkujeme, že nám zde na zemi ukazuješ
cestu víry a že po ní jdeš s námi. Děkujeme ti, Pane, za společenství
poutníků, za druhé lidi, kteří jdou spolu s námi, děkujeme ti za
církev. Děkujeme ti za to, že svůj lid, svou církev podporuješ, že
jsi´s ji zamiloval, i když ti tvoje často vystavuje nelichotivý účet.
Svou slabostí, zbabělostí, zmateností a neochotou vzít vážně tvé Slovo.
Děkujeme ti, že nás stále zveš ke svému dílu a že nás zveš k sobě,
abychom mohli u tebe nabrat všechno to, čím jsi nás oslovil: lásku,
otevřenost, upřímnost, trpělivost, velkorysost. Proto tě prosíme i
dnes, otevři naše srdce a mysl k naslouchání tvého Slova. Abychom se
podle něj mohli řídit, orientovat. Pane, prosíme, buď svým Duchem dnes
s námi.
Čtení: Pís 8,6-7
Píseň 631 Nám pomoz, Pane, milý
Text: "Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev." (Ef 5,25-32)
Kázání
Slovo
církev má v dnešním běžném slovníku negativní zabarvení. Očima dnešního
člověka je církev něco pokryteckého, omezujícího až manipulujícího,
úředního, formálního, zisku až moci chtivého, nakonec ale stejně
bordelářského a neschopného... A vůbec církev je pro mnohé dnes něco, o
co se nemá cenu zajímat, za co se nemá smysl postavit a už vůbec pro
církev přinést nějakou oběť. Česká společnost není ateistická, jak
čeští křesťané se zdviženým prstem lacině říkají, aby sami sebe k
něčemu vyhecovali. Naše společnost je jen necírkevní, ba někdy
proticírkevní. O tom bylo napsáno mnoho, mnohými moudřejšími. Paradoxem
je, že i mezi křesťany slovo církev není zrovna populární. Křesťané se
mu vyhýbají a místo slovo církev trochu neodvážně používají výraz
společenství a jiné opisy.
My evangelíci jsme zase často takoví
křesťanští „Švejkové“. Než abychom něco vzali vážně, raději voláme na
Bělehrad, abychom se nějakého požadavku zbavili. Než abychom se něčeho
chopili, koukáme kolem sebe, kdo se něčeho chopí dříve. Neudělat víc
než ostatní. Vzít na sebe církevní funkci a tu pak naplňovat svým
časem, nasazením, obdarováními a tvořivostí, zajímat se o to, co se
v církvi vůbec děje. Kde v žebříčku našich životních priorit stojí
církev? Co jí chceme a jestli vůbec jí chceme něco nabídnout? Jak moc
je pro nás cenná ve srovnání s rozličnými zájmovými, společenskými a
rekreačními aktivitami?
My evangelíci také někdy říkáme, že
sloužit Kristu se dá i bez církve. Mám nad takovým tvrzením hluboké
rozpaky, už jen díky tomu, co slyšíme v epištole Efezkým: tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla.
Kde jinde než v církvi chceme ke službě Bohu nabrat sílu, inspiraci a
odvahu? Vždyť jsme součástí jeho těla, zbytého, ukřižovaného, ale i
zmrtvýchvstalého. Jsme součástí těla znovuzrozeného k naději a
radostnému očekávání.
Zpráva o tom, že jistý ekonom zpronevěřil
v ústředí naší církve velkou finanční částku, některé z nás velmi
zaskočila, ba ohromila. Viděl jsem ve vašich tvářích zděšení. Viděl
jsem na tváři mnohých i úšklebky. Myslím, že cena za tuto zkušenost je
vysoká. Chtěl bych (a je nás mezi evangelíky takových víc), aby ta cena
nebyla marná. Selhání kolem tohoto pracovníka je selháním předně
konkrétních jednotlivců. Jenže tito jednotlivci žijí v prostředí, jaké
utváříme my všichni. Každý z nás, jeden jak druhý tvoříme cosi, co
můžeme nazvat česká evangelická kultura, nepsaná pravidla chování,
podprahové vnímání a jednání. K těm přispívá každý z nás svým dílem.
Otázka závazků a volného času je jen otázka priorit, nic víc, nic méně.
Odpovědnost neseme všichni.
Na ono výběrové řízení, které
nevědomky nakonec vybralo chronického podvodníka, se nepřihlásil z naší
církve nikdo. Do finále postoupili jen ti, kteří neměli standardní
finanční požadavky vzhledem k nabízenému postavení – požadavky, jaké
máme my sami, když hledáme zaměstnání. Vyšší (tedy standardní) plat
církev zaplatit nemohla, protože na to nemá. Protože jsme na to zatím
víc nedali. Nikdo z nás.
Vždy je dobré začít u sebe. Vzpomínám
s vděčností na sestru Chválovou, která celý život s humorem jí vlastní
vzpomínala, jak při její konfirmaci kázal jakýsi mladý vikář. Skrze
slovo proroka Agea (1,4) si mladý vikář dovolil poukázat na to, že
evangelíci v Brodě si bydlí v dobře postavených domech, zatímco sbor
nemá ani vlastní modlitebnu. Tento vikář, se prý už nikdy víc v Brodě
neukázal. Myslím, že to slovo sestru Chválovou od své konfirmace
provázelo celoživotně. Dovedla být kritická vůči své církvi, i vůči
svému sboru, ale také sboru zanechala v dědictví nemalý finanční obnos.
Až tedy bude Boží lid procházet své kuchyně, obývací pokoje, dětské
pokoje, nechť si v mysli vzpomene na kuchyně, společenské prostory a
dětské vybavení rodiny širší – i svého sboru.
Až bude Boží lid
vegetovat u moře, či lyžovat na alpských ledovcích, kéž je to každému
přáno a doporučováno, nechť ale také vzpomene na to, jak vnášet
odpočinek, načerpání, radost a smích do rodiny širší – i svého sboru.Církev
je velmi vzácný, ba drahocenný poklad. Neměli bychom slovem církev
spíše šetřit jako šafránem a dávat si pozor v jaké souvislosti o ní
mluvíme? Pisatel epištoly Efezkým totiž nachází ve vztahu církve a
Ježíše Krista příměr ke vztahu ženicha a nevěsty. Krásný, tajemný ba
intimní vztah. Možná bychom to nečekali, že se Kristus zamiloval do
církve, možná o trochu míň bychom čekali, že se zamiloval do té české
evangelické. A už vůbec bychom nečekali, že Kristus se pro církev
obětoval, aby ji posvětil k dobrému životu.
Kristova životní
priorita byla zřejmá. Člověk jako jednotlivec i jako společenství,
které uvěřilo Hospodinovým zaslíbením a společně se vydalo za nimi.
Jeho prioritou je Boží lid, který přijal pozvánku k věčné radosti a
slávě a pro tuto radost a slávu žije. Kristovo tělo je součástí církve,
čteme v prvokřesťanském učení. Je to veliké a krásné tajemství.
Platí
i dnes, že bez církve bychom se o Kristu nedověděli, bez církve, bychom
do víry nevyrostli. Bez církve bychom nemohli celý život postupně růst
v poznání Boha. Bez církve, bez organizovaného společenství křesťanů,
se jen těžko dá věřit. Církev je Kristovým partnerem, někdy možná
svéhlavým, hubatým a leckdy nevěrným. Kristovým partnerem ale zůstává.
Oni dva tu totiž mají za úkol zvěstovat Boží lásku, to že Bůh člověka
nadevše miluje, přeje mu jen dobré a k dobrému jej vede. A to dobro mu
připravil i po smrti. Kristus to zvěstoval na svém životě a oběti skrze
evangelium. Církev toto evangelium dostala do vínku jako dědictví,
které má zvěstovat, rozšiřovat, o které má pečovat.
Nový zákon má
pro církev řecké slovo ekklésia. Staří helénističtí židé žijící
v egyptské Alexandrii tímto slovem už překládali ve Starém zákoně slovo
shromáždění Izraele před Hospodinem. Někdy se tímto slovem označuje
Izrael putující pouští (Sk 7,38). Církev není v prvé řadě úřad, nějaké
formální struktury, ale shromáždění, obec věřících. Církev jsme já i ty
uprostřed s Kristem. A i ten úřad a struktury vždy slouží tomu, kdo
toto společenství přesahuje, Hospodinu. Z Ježíšova života i z života
starého Izraele víme, že hlavním motivem vztahu Pána Boha a církve je
láska. Církev na Boží lásce stojí. Vše co v církvi, ve sboru, ve
shromáždění žijeme, je odrazem Boží lásky. Křest, VP, bohoslužby,
biblické, mládež, vše vyrůstá z toho, že si nás Pán Bůh zamiloval. A my
do tohoto prostoru vstupujeme s vděčností a ochotou této zprávě o Božím
milování sloužíme. Církvi nabízíme po Kristu i svůj čas a prostor a o
ten prostor pečujeme.
Mnozí v naší církvi mají za to, že problém
zpronevěřených peněz je problém bezpečnostních opatření a standardních
postupů, jaké se neuplatnily při výběrovém řízení. Chtěl jsem poukázat
na to, že tato kauza může mít mnohem hlubší a závažnější kořeny. Kladu
si otázku, jestli tato kauza netkví více v duchovním životě nás všech.
Jestli nevypovídá více o prostoru, ve kterém přijímáme Kristovu lásku a
do kterého svou lásku k Ježíši Kristu přinášíme.
Jako
evangelický křesťan jsem upřímně vděčný za to, že jsem součástí velké
církve Kristovy, jejíž pevné hranice zná jen Kristus, hlava církve, jen
on sám. Jsem vděčný za to, že církev v evangelické tradici má
demokratickou strukturu, ve které má převážit většina řídící se Božím
slovem. Jsem vděčný, že církev podle evangelické tradice není předmětem
úcty a nepřebírá na sebe autoritu Boží a Krista. Můžeme si o své církvi
povídat naprosto omylné vtipy. Evangelická církev je kritizovatelná ve
svých rozhodnutích a v otázkách víry, podobně jako byl kritizovaný a
kritizovatelný Izrael Ježíšem samým a před ním mnohými proroky. Podle
reformační zásady „semper reformanda“ se má církev stále reformovat –
tedy nemá mít neměnnou podobu. Má se stále znovu formovat. Jsem vděčný,
že evangelická církev nemá snahu se zbavovat těch, kteří někdy v životě
selhali, ke stolu Páně zve každého křesťana a neptá se, kdo je hoden.
Hoden není nikdo z nás, ale každý je zván. Jsem vděčný, že evangelická
církev se spolu s chybujícími snaží hledat nápravu a navrácení se
k životu ve víře a z víry.
Rád bych ale, aby evangelická církev
byla také společenstvím, které si Kristovy bezvýhradné lásky váží a aby
to bylo pro společenství církve dobrým závazkem. Aby evangelíci žili
pro evangelium – evangeliem poměřovali svůj život, na evangeliu jako na
pevném základě stavěli a aby pro něj byli ochotní nasadit sebe sama.
Odevzdat svůj život Bohu skrze společenství sboru. V Bibli, v epištole
Efezkým, čteme, že Bůh už tento krok učinil a svou církev si zamiloval.
Nejsme povinni milovat církev, ale Krista uprostřed ní. Nesloužíme
církvi, ale Kristu skrze církev. On naprosto jasně vyhlásil svou
životní prioritu: bude milovat ty, kteří jej hledají, kteří jej
potřebují, kteří se o něj opírají, bez něj nemohou učinit nic. Nemají a
nechtějí jít jinam, než k němu, ke svému zachránci a spasiteli. Rád
bych, abychom ve svém životě dovedli vše vsadit na jednu šanci, abychom
vše vsadili na jednu kartu, na Ježíše Krista, tak jako to učinil
v Ježíši Kristu před námi sám Bůh.
Sám za sebe chci říci, že
jsem nic lepšího nepoznal, než tajemnou, hlubokou a věrnou Boží lásku
ve společenství církve. Ta naše evangelická je té velké Kristovy církve
nedílnou součástí, je v ní kus té velké lásky a každý je zván, aby
s Boží láskou spojil svůj život.
Píseň 604 Buď sláva, Bohu, chvála Otci
Ohlášky
Přímluvné modlitby
Píseň 406 Chval Pána svého písní
Poslání: "Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen." (Ef 3,14-21)
Požehnání Pokoj převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Jděte v pokoji. Amen.
Píseň 192 Dobře staví, kdo zná a ví
Zdroj: Českobratrská Církev Evangelická Horní Krupá a Havlíčkův Brod
