Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Vydavatelé a překladatelé Bible – Překladu 21. století, vystoupili s úspěšnou, srozumitelnou a místy zjednodušující kampaní. Oponovalo jim stanovisko České biskupské konference z 9. dubna, které „Bibli 21“ přijalo jen jako jeden z překladů alternativních, ale odmítlo ji jako překlad bohoslužebný pro římskokatolickou církev. Argumenty obou stran mohou u laiků vzbudit otázky a nedorozumění. Lidové noviny oslovily Jana Roskovce, aby se k nim i k překladu samému vyjádřil z pozice evangelického teologa.

Nejdříve k názvu: Původně se nový překlad jmenoval Nová Bible kralická, nyní Bible – Překlad 21. století. Hlavní překladatel Alexandr Flek se odvolává například na anglická vydání Bible, kde je přívlastek „nový“ či důraz na současnost běžný. Je to tak?

Překladů Bible je tolik, že se potřebují nějak odlišit. V původním názvu „Nová“ Bible kralická se překladatelé skutečně zřejmě inspirovali zejména anglosaskou tradicí. Tento „starší“ název jsem považoval za problematický. Z textu překladu totiž nebylo nikterak jasné, v jaké věcné souvislosti s Biblí kralickou tento nový překlad stojí. Překladatelé, pokud vím, nikdy srozumitelně nedefinovali, v čem konkrétně vidí překladatelskou metodu Bible kralické a jak na něj navazují. Pouhá obecná tvrzení o tom, že nepořizovali doslovný, literní, ale literární překlad, nic neříkají. Vzbuzovalo to podezření, že chtějí pro své dílo jen využít poměrně známou, samozřejmě nijak chráněnou, „značku“.

V tomto ohledu je podle mě změna názvu dobrá volba. Vyjadřuje dobře zaměření na „příjemce“ překladu, i zkratka B21 je účelná – Českému ekumenickému překladu se také říká ČEP, přestože je to ošklivé.

Alexandr Flek v rozhlasovém rozhovoru pro Studio Česko 10. března. 2009 řekl: „Každý národ má řadu překladů. My jsme byli výjimkou, že jsme jako tak duchovně a kulturně vyspělý národ měli běžně k dispozici za posledních čtyři sta let dva překlady. Kralický a ekumenický. Ne že by neexistovaly jiné, ale nejsou dnes běžně k dispozici.“ Lze i s tímto vyjádřením souhlasit, respektive ho nějak korigovat?

To je třeba korigovat velmi rozhodně. Půjdeme-li od nejnovější doby zpět, jsou tu zcela pominuty téměř dokončený Český studijní překlad Křesťanské misijní společnosti nebo Český katolický překlad (doplňující tzv. „liturgický“ překlad Bognerův), z něhož vyšlo jako první svazek Pět knih Mojžíšových. Dále je to postupně publikovaná Jeruzalémská bible – ta ovšem v české verzi není překladem z původních jazyků, ale z francouzštiny. Rovněž už dříve vyšla, ovšem pouze jako skripta, revize Kralické bible od Bašuse a kolektivu. Vloni na podzim se takřka bez publicity objevila krásně vypravená paralelní edice ekumenického a kralického překladu.

A pak tu jsou mnohé překlady částí Bible, převážně římskokatolické provenience. Můj kolega Bartoň z Katolické teologické fakulty, který se zabývá dějinami českých překladů Nového zákona, jich celkem napočítal čtrnáct.

Zkrátka prostor, do něhož tento nový překlad vstupuje, je mnohem zalidněnější či „zabiblenější“, než jeho autoři uvádějí.

V novém překladu chybějí jakékoliv historicko-literární úvody k jednotlivým biblickým knihám. Jsou podle vás nezbytné, jak píší římskokatoličtí biskupové ve svém prohlášení? Existují běžně překlady bez těchto úvodů?

Úvody podle mne nezbytné nejsou, navíc dnes i v češtině existuje slušná zásoba výkladových pomůcek, jako jsou výkladové biblické slovníky a komentáře, po nichž zvídavý čtenář může sáhnout. Pokud o nich ovšem ví.

Požadavek na zařazení úvodů nicméně chápu: představa, že k dobře se orientující víře stačí prostě osobní četba biblického textu, není bez problémů. Bible je od počátku knihou církve, tedy věřícího společenství, jehož identita má určitou dějinnou kontinuitu vyjádřenou tradicí. Sám Alexandr Flek v publikovaných svědectvích o svých „začátcích“ uvádí, že jeho hlavní potíží při četbě Kralické bible nebyla archaičnost její mluvy, nýbrž to, že zcela postrádal nějaký „referenční rámec“ – ten má výklad Bible pomoci nalézt, v minimální míře ho zastupují poznámky či alespoň úvody do jednotlivých knih.

Ekumenický překlad toto hledisko splňuje v jakési minimální míře, jsou tam všeobecné úvody a nutné poznámky o různočteních. Jiný příklad je Jeruzalémské bible. Tam už je výkladový aparát, soustavnější poznámky, které vysvětlují význam textu. To je římskokatolická představa Bible, která se má dávat lidem.
Českému čtenáři se to těžko vysvětluje, protože za tím vidí ideologické ovlivňování. Ale historie mnohokrát ukázala, že dát lidem do rukou Bibli, a „dělejte si, co chcete“, je problém. Když k ní člověk přijde bez souvislosti, může sklouznout k chybným výkladům nebo chápání. Všechna možná blouznivecká hnutí zpravidla vycházela ze „samostatného“ – což velmi často znamená prostě nepoučeného – čtení Bible. Bible je to natolik rozsáhlý a komplikovný text, že když chcete, můžete se na ni odvolat pro lecjak problematické názory. Biskupové chtěli připomenout, že Bibli je potřeba nejen číst, ale i vykládat, a tomu rozumím.

Dalším zdrojem nedorozumění, na který rovněž Česká biskupská konference upozorňuje, je fakt, že laik většinou neví a z Bible 21 se nedozví, že se mu do rukou dostává verze bez starozákonních deuterokanonických knih. Ty se například v katolické liturgii běžně čtou. Co soudíte o této výtce?

Podle mě to není podstatná námitka. To je věc kánonu různých církví.

Je potřeba říct, že v křesťanstvu neexistuje úplná shoda na tom, co Bible je. Na užším kánonu Starého zákona, tedy knih z hebrejštiny, se všichni shodnou. Samo označení deuterokanonických knih, které se překládají z řečtiny, už napovídá, že jde o něco navíc. Ostatně pokud vím, hodlají překladatelé Bible 21 tyto knihy rovněž přeložit. Podobnou praxi známe i u ekumenického překladu, který vychází jak v užší verzi, tak v rozšířené s deuterokanonickými knihami.    
            
Je Překlad 21. století opravdu něčím výjimečný či nový?

Výjimečný je asi hlavně tím, jak vznikl: jde vlastně o dílo dvou či tří lidí. Je obdivuhodné, že tak malá skupina, původně bez jakéhokoliv zázemí vytvořila tak velké dílo. A jejich překlad je třeba brát vážně. Není to dílo nějakých nedouků, to by ani nešlo.

Nový je fakticky, tedy dobou svého vzniku. Autoři také – alespoň podle vlastních obecných prohlášení – uplatňovali moderní translatologické zásady: to znamená např., že nositelem významu je věta, že překlad má brát ohled na rozdílné styly v předloze i na současnou idiomatiku cílového jazyka.

K jakým účelům lze nový překlad používat?

Zatím lze mluvit pouze o záměrech či ambicích. Autoři měli podle svých prohlášení na zřeteli především osobní četbu, jako „svého“ čtenáře si zřejmě představují mladého současníka, ne nutně znalého křesťanské tradice, řekl bych tedy, že primárně to má být překlad misijní. Jak prozrazuje například to, že překlad – vlastně ještě před vydáním knižním – vyšel na zvukové nahrávce, má být určen i pro hlasité předčítání, a tedy zřejmě také pro liturgické využití. Propagační kampaň však byla zaměřena především na „obecné čtenáře“, takže toto určení nebylo nijak zdůrazňováno.

Jaká jsou u překladů Bible kritéria kvality?

Obecně jsou kritéria kladená na biblický překlad shodná s kritérii kvality jakéhokoli literárního překladu, tedy věrnost originálu i cílovému jazyku. U biblických textů mohou být ještě navíc uplatněny požadavky korespondence s církevní tradicí, tedy především shoda se specifickou a v daném jazyce zavedenou „církevní“ terminologií. Například v Otčenáši je to termín „viny“, a nikoli „dluhy“, ačkoliv významově je možné obojí.

Tento „speciální“ požadavek by bylo možno požadovat jen za vnitřní záležitost církví. Ale je třeba si uvědomit, že Bible vždycky byla a dodnes je knihou, která má své „kulturní“ prostředí ve věřícím společenství, v tom se liší od jiných starobylých textů. A ten církevní jazyk, na který by měly i moderní překlady brát ohled, se vlastně vyvinul z biblického. Navíc existuje jakási tradice a kontinuita českých překladů, k níž nějak přihlížejí všichni překladatelé Bible, ať o tom mluví nebo ne.

Ve smyslu uvedených obecných zásad je špatný překlad jak takový, který porozumění například stylistickou neobratností zatemňuje, tak i ten, který porozumění nemístně usnadňuje – zjednodušuje místa v originále nejednoznačná, vyhlazuje jeho – někdy třeba záměrné – kostrbatosti atd.

Překladatelé Bible 21 zdůrazňují právě její srozumitelnost a jednoduchost jazyka. Znamená to automaticky srozumitelnost Bible? Lze uvést příklad, kdy jazyková srozumitelnost či zjednodušení zásadně posouvá význam či smysl?

To je důležité upozornění. Jak jsem řekl, problematický je i takový překlad, který těžko srozumitelný originál učiní příliš srozumitelný. Cílová srozumitelnost není stoprocentní kritérium.

To mi příkladně došlo u jednoho televizního šotu, v němž se četl z Překladu 21. století překlad Přísloví 19,1. V ekumenickém překladu zní: „Lepší je chudák žijící bezúhonně než falešník a k tomu hlupák.“ Ale překladatelé Bible 21 vymysleli: „Lepší chudý poctivec než prolhaný pitomec.“

Když to na vás někdo vypálí v televizních zprávách, řeknete si: No to je jadrný překlad! Má to rytmus, je to srozumitelné, chytlavé, není potřeba nad tím přemýšlet. Ale když se zamyslíte: Co se tady vlastně říká? Že prolhaný pitomec je vždycky horší než chudý poctivec, je přece banální skutečnost. Proč je to v Bibli? Ta věta je srozumitelná, ale neříká nic.

Ani v hebrejském originále ten text není úplně jasný. Jeden z možných významů uvádí německý překlad Martina Bubera – což je vzor jadrného moderního převodu, který bych měl při překládání Starého zákona pořád na stole. V něm ten, kdo je falešník, kdo „křiví jazyk“, je právě kvůli tomu hloupý. Navíc pitomec je jenom nadávka, zatímco „hlupák“ představuje v mudroslovných textech protiklad „moudrého“, tedy označení, které je vážnějším varováním než jen posměšná nálepka, jakou v češtině „pitomec“ je.

Jak hodnotíte výslednou jazykovou podobu překladu?

Mohu mluvit pouze o prvním dojmu: jeví se mi jako rozkolísaná. Někde postupuje idiomaticky, jinde až toporně doslovně, a je těžké určit, proč, tedy najít nějaký „profil“ překladu. Lze to říci i tak, že za ním nestojí žádná zřetelná „teologie“. Když si srovnáte překlady vedle sebe, v jednom krátkém oddílu najdete místa, kde se Bible 21 přiklání k moderní češtině a překladově dejme tomu k Českému ekumenickému překladu, a o verš dál, jako by se přiklonil archaizujícím stylem až k Bibli kralické. Propagační proklamace o moderním, běžném jazyce, překladatelskou hantýrkou „common language translation“, rozhodně nelze prokázat jako celkový soustavný trend.

Lze ukázat nějaký konkrétní příklad rozkolísanosti?

Například ve známé pasáži o Blahoslavenství, což je Evangelium podle Matouše 5,1 až 12. Tam ekumenický překlad zavedl novou formulaci – namísto „blahoslavení“ čte „blaze vám…“ Toto rozhodnutí Bible 21 převzala, na rozdíl od jiného současného překladu, takzvaného Českého studijního, který klade důraz na doslovnost a který se zde přidržel kralické češtiny.

Pak ale přijde 11. verš. V ekumenickém překladu: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat.“ Zde Bible 21 podržela starou formulaci „zlořečit“, což je zřetelný archaismus. Zatímco studijní, obvykle doslovný překlad zde postupuje stejně jako překlad ekumenický.

A pak následuje 12. verš. V ekumenickém překladu zní „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. Bible 21 uvádí: „Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ Přídavné jméno „veliká“ je civilnější, slovo „hojná“, použité i v kralickém a ekumenickém překladu, poetičtější, ale dobře srozumitelné. Podíváte-li se však na slovosled druhé části výroku, myslím, že současněji vyznívá překlad ekumenický než poněkud šroubované „takto totiž...“

Kamkoliv jsem v Bibli 21 nahlédl, setkal jsem se s podobnou situací.

Z toho se zdá, že překladatelé Bible 21 stejně jako autoři Českého studijního překladu zřejmě pracovali zejména s překladem kralickým a ekumenickým. Je možné že katolické překlady opominuli?

Studijní překlad stejně jako Bible 21 se vymezují hlavně k překladu ekumenickému. Jejich první kontakt byl s Biblí kralickou. Ta se za komunismu do Čech pašovala, tiskla se v cizině.

Jenže Kralická bible zejména těm, kdo se nově obraceli ke křesťanství, nevyhovovala svou starobylostí. O ekumenickém překladu však zjistili, že je málo doslovný, v tom jim připadala Bible kralická lepší. Odtud vzešly pokusy o nový, moderní, a přece „přesný“ překlad Bible, jak zmíněný „studijní“ překlad, tak Bible 21. Tito lidé nepřišli zpočátku do styku s katolickými překlady, což může být jeden z důvodů, proč je pomíjejí, včetně překladu liturgického. Oni o nich samozřejmě vědí, ale jsou mimo jejich obzor. Kromě toho je pravda, že „prakticky“ se mezi lidmi, kteří alespoň občas po Bibli sáhnou, používají téměř výlučně jen ekumenická a kralická.

Překlad se deklaruje jako nekonfesijní, nehlásí se k žádné určité církvi. Má tento přístup obdoby v překladech do jiných jazyků? Je vůbec možný nekonfesijní přístup při samotném překládání?

Nekonfesijní přístup možný je a takové překlady existují, ačkoli většinou k překládání tak náročného textu, jakým Bible namnoze je, přirozeně motivuje hlubší zájem než jen o literární památku.

 Druhou stranou mince je však otázka, zda a které církve takové překlady budou používat. Bible 21 se nepochybně používá v některých církvích charismatického ražení, ale ani to asi neplatí obecně.

Co soudíte o údajné „odtažitosti“ či „akademičnosti“ Českého ekumenického překladu, v současnosti zřejmě nejrozšířenějšího?

Každý překlad má své problémy. Ale pokud jde o akademičnost, tomu označení nerozumím a podle mě ho nelze prokázat. Překlad sice vytvořili profesoři, ale jeho jazyk nepovažuji za nesrozumitelný, místy se mi zdá přístupnější než Bible 21. Dám příklad z Desatera, a sice druhé přikázání z Bible 21: „Nevytvářej si modly.“ To už předpokládá vědět, co jsou modly. Vedle toho je kralický překlad naprosto nesrozumitelný, ač přesný: „Neučiníš sobě rytiny.“ Sicherův rabínský překlad z roku 1932, který je méně známý, ale tvůrce překladu ekumenického místy inspiroval, uvádí: „Neučiníš si tesané (modly)“. Proti tomu ekumenický překlad: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí.“ To se mi zdá nejsrozumitelnější a nejcivilnější, říká to věcně, co to vlastně modly jsou.
 
A jak vnímáte posun v Desateru, kde na místě devátého přikázání z ekumenického překladu „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ čteme v Bibli 21 „Nelži o svém bližním“?

U Desatera jako celku narážíme na jeden závažný problém. Ekumenický, kralický i rabínský překlad překládají ty „zákazy“ oznamovacím způsobem, tak, jak je to v originále. V Bibli 21 nacházíme jednoznačný imperativ. Mnoho vykladačů Desatera upozorňuje na to, že ta „přikázání“ vlastně nejsou příkazy, ani rady, ale oznámení či smluvní závazky: chceš-li jít touto cestou, budeš dělat tohle a nebudeš dělat toto. To celkem odpovídá základnímu výkladu termínu Tóra – tedy „ukazatel“, „směr“, nikoliv „přikázání“. Ale v Bibli 21 čteme skutečně zákaz: nesmíš, to mi zní jako silná „moralizace“.

Konkrétně „Nelži o svém bližním“ je opět „zesrozumitelnění“, které rozšiřuje význam. Původní formulace mluví o svědectví před soudem: nebudeš svědčit křivě. Ale rozhodně se tam nezakazuje lhát. Také překlad „nelži“ tedy posouvá význam směrem k etickému rozmělnění.

Mimochodem rozkazovací způsob v celém Desateru vede k českým tvarům, které mě tahají za uši. Když tam stojí Nezabíjej, tak to jde. Ale Necizolož, Nezáviď? To jsou správné tvary, ale je-li ideálem překladatelů běžný jazyk, zní to podivně.

Bible 21 se prodává v knihkupectvích i supermarketech, což dosud nebylo obvyklé. Lze toto zesvětštění vnímat i jako rezignaci na posvátný charakter textů a jejich tajemství? Anebo by se mohli vydavatelé jiných překladů touto popularizační a distribuční praxí inspirovat?

Sám fakt, že se překladatelům podařilo prorazit například do televize, považuji za kladný, protože Bible dnes své přirozené místo ve společnosti nemá.

V prodeji „kdekoli“ nevidím problém. Posvátný charakter biblickému textu nedodá to, že se bude distribuovat nějakým speciálním způsobem. Dává mu ho kontext víry, k níž lidé odjakživa přicházeli i ve velmi „neposvátných“ prostředích.

Jan Roskovec, ThD. (1966) působí jako odborný asistent na katedře Nového zákona Evangelické teologické fakulty UK v Praze a vědecký pracovník Centra biblických studií UK a AV ČR. V letech 1990–1999 byl vikářem, později farářem Českobratrské církve evangelické v Českém Brodě, v letech 2004–2005 farářem Českobratrské církve evangelické v Nymburce. Publikoval řadu studií o Novém zákoně, napsal monografickou disertační práci K počátkům křesťanské soteriologie. Apoštol Pavel, její svědek a interpret (2002). Je členem ediční rady Českého ekumenického komentáře k Novému zákonu.

Daniela Iwashita

Lidové noviny 20. dubna 2009