poslal nomo77 "23"
Vyrazil údolím.
Cesta se zdála být schůdná, ale přesto mu bylo jasné, že
bude
muset vynaložit více síly než obvykle. Srdce mu tlouklo čím dál
víc a v
dálce se pomalu začínaly ozývat zvuky šelem. Tiše
se přikrčil a snažil rozpoznat
odkud zvuky přicházejí. „Snad
je minu“, odpovídal sám sobě. Vstal a pomalu
pokračoval. Tma
byla stále hustší a jen ruce napřažené vpřed dávaly jistotou,
že
nenarazí. „Proč tudy zas musím jít,“ vyvstala odněkud
ta známá otázka. „Musí
to tak být?“ Nepochopení Božího
jednání začalo znovu zaplavovat jeho mysl:
"Hospodin je
můj pastýř"....nebudu míti nedostatku. Jak paradoxně ty
slova teď
znějí. „Jak mám důvěřovat když nevidím?“
Při všech těchto otázkách si nevšiml
nenápadného srázu.
Noha se podvrtla a tělo už nestačilo správně zareagovat.
Jen
ruce se snažily rychle něčeho zachytit, ale marně. Pád už
zmírnila jen letmá
vzpomínka na Boží milost.
Otevřel oči
a snažil se rozpoznat, kde to vlastně je. Myšlenky na záchranu
se
tloukly vzájemně s hněvem a zlostí. Bezvládně ležel. „Musím
vstát,“
přikazoval sám sobě. „A proč? Prostě musíš,
neptej se pořád tak hloupě“. Náhle
se jeho mysl začala
uklidňovat. Jemný vítr se lehce opřel do jeho tváře a
bezradné
otázky se pomalu začaly stahovat do ústraní. Duch Boží, blesklo
mu
hlavou. „Pane kde jsi? Nevidím tě“. Žádná odpověď.
Jen ten nadpřirozený pokoj
začal znovu naplňovat jeho
nitro.Hospodin je Můj pastýř. Znova ta známá slova.
„I
tady?“ Právě tady, začalo rezonovat v jeho duchu. V tom zazněl
znovu zvuk
šelmy. Rychle zbystřil a zkoušel rozpoznat odkud
přišel. Bylo mu víc než jasné,
že zvuk se ozval mnohem blíže
než předtím. Zbraně. Než jsem spadl, měl jsem je
u sebe.
Pravá ruka se rychle dotkla pasu. Štít a přilba jsou pryč. „Co
meč?
Aspoň ten by tu mohl někde být.“ Oběma rukama hledal
kolem sebe. Nic. „Jak
taky v té tmě mám něco nalézt“.
Beznaděj se znovu začala ozývat. „Kašlu na to,
už se nebudu
dále snažit“. „K čemu mi to snažení je!!“ Řev šelmy se
ozval děsivě
blízko. Nestihl zareagovat. Tupý náraz ho
odvalil o několik metrů dál. „Pane!“
Vykřikl. „Kde
jsi?!“ Víc už z jeho úst nevyšlo. Rukama zmateně zamával
a
upadl do bezvědomí. Krátký paprsek světla, zmátl hledající
šelmu a obrátil její
oči jiným směrem.
Po chvíli přišel
k sobě. „Žiju? Asi jo, když se dokážu ptát sám sebe.“
Ostrá
bolest projela jeho hlavou. Nějakým způsobem se útok
minul účinkem. „Jak to
že mě nedostala?“ Pancíř. To
slovo silně zaznělo v jeho srdci. „Úplně jsem
zapomněl, že
ho mám.“ Útok byl veden přesně, ale přes pancíř se
nedostal.
První slova díků vycházela z jeho úst. Obrátil se
na bok a jeho ruce se
něčeho dotkly. Všiml si záblesku světla,
který mu přelétl přes tvář. „Co to je?“
Meč! „Díky
Bohu, to je půlka vítězství.“ Rychle ho přitiskl k hrudi a
jeho srdce
znovu začal zalévat ten nadpřirozený pokoj. Zavřel
oči a pomalu přijímal.
„Pane, znovu jsem padl a nevím jak se
odtud dostat.“ „Miluji tě“, ta slova
přilétla jako vítr.
„Jsem tu s tebou. Neboj se!“ Tři krátké věty začaly
rozbíjet
beznaděj na drobné kousky. Znovu dostával chuť vstát
a bojovat. „Proč jsem to
neviděl? Nechápu to Pane.“ Rozum
se snažil nalézt nějakou odpověď.
„Pojď “, zaznělo
krátce. „Není čas přemýšlet. Musíš zpět na cestu.“
Drobný kužel
světla začal ukazovat směr. Pomalu se zvedl a
malátnou chůzí vyrazil za
světlem. Jen letmo zahlédl obrys
šelmy, která se marně snažila najít svou
kořist. „Proč mě
neviděla? Ale, co na tom teď záleží.“
Čím více se
soustředil na světlo, tím více se jeho kroky upevňovaly.
Lehký
vánek se dotýkal jeho poraněných zad a přinášel
úlevu. Nejraději by se do něj
položil a přestal myslet úplně
na všechno. Teď však věděl, že musí jít. Nesmí se
zastavit.
Pomalu se přibližoval k místu odkud padl. Rychle začal
stoupat
nahoru a mečem si pomáhal. "Prut Tvůj a berla
Tvá,toť mě potěšuje" nikdy mu ta
slova nezněla tak živě
jako teď.
“Ne tak rychle“, ozvalo se zpovzdálí. Otočil se
za zvukem. „Kdo jsi?“ vykřikl.
"Nahoru se nedostaneš“,
zaznělo místo odpovědi. „Jsi v mé moci.“ Jeho ruce se
ještě
pevněji přimkly k meči. Čím silněji ho svíral, tím smělejší
byly jeho úvahy.
„Kdo jsi, že mluvíš o Božím pomazaném
jako o kusu smetí?!“ Zvláštní hněv
zaplavoval jeho srdce.
„Jsem Strach“ ozvalo se a z temných rukou vyšlehly
silné
provazy, které bleskurychle omotaly jeho nohy. "Ježíš!"
vykřikl spontánně a
rychle uskočil z uvolněných provazů.
Lehce se přikrčil a čekal další útok.
Strach začal kroužit
kolem. Náhle v úsvitu světla zahlédl štít. „Tak tady
jsi.“
Rychle se sklonil a uchopil ho do levé ruky. Strach se
zatím přiblížil a vystřelil
salvu šípů. Nacvičeným
pohybem odrazil útok zpět do tmy. Znovu začal cítit tu
jistotu
vítězství. "Nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi.“
Jeho meč opsal
jemný oblouk a zasáhl Útočícího do ramene.
"Hospodin je můj pastýř"
Koordinace jeho pohybů se
ještě zvýšila. Mnohem jasněji teď rozpoznával
svého
Protivníka, který rozzuřeně kroužil kolem. „Zabiju
tě,“ zařval Strach! Další salva
šípů. Znovu je odrazil a
začal chválit Boha.
"Bůh přebývá ve chvalách svého
lidu" zaznělo nad nimi. Čím mohutněji chvála
rostla tím
slabší byly výpady Strachu. Obrana se pomalu začínala měnit v
útok.
„Pro Boží slávu“ zvolal a pevně uchopeným mečem
vyrazil protivníkovi luk z
rukou. Strach chytil znovu své
provazy a zaútočil. Rychle poklekl a štítem si
chránil hlavu.
Provazy tupě dopadly na štít a svezly se po něm dolů.
„Teď
můžeš zaútočit“, ozvalo se. Odkryl štít a uviděl, že
Nepřítel je nebezpečně
blízko. Nepřemýšlel jak, jen krátce
vykřikl “Nebudu se báti zlého!“ a jeho meč se
rozběhl
přímou drahou vpřed. Zásah! Ani si nevšiml jak, jen viděl že
se trefil
někam do hrudi. Světelná záře zanechala zřetelnou
ránu. Strach se pomalu
začal stahovat do údolí. „Nesmíš
jít za ním. Musíš na Cestu“, ozvalo se.
Opojení z boje se
pomalu začalo vytrácet. Upevnil zbroj a kvapným krokem se
vydal
zpět na Cestu...
