poslal nomo77 Cesta víry je jak
cesta poutníka. Nikdy člověk vlastně neví, kam ho kroky zavedou.
Jsou chvíle, kdy cítíme pevnost v našich krocích a jsme si
jisti, že jdeme správně. Pak však může přijít doba, a také
přichází, kdy ztrácíme jasný obraz o tom, kam vlastně jdeme a
proč tu vlastně jsme.
Víra musí mít naději. Pokud nemá
naději tak hyne. Naděje je něčím,co dává víře směr. Je, jak
říká Bible, kotvou duše. Bez skutečné naděje se víra stává
jen prázdným náboženstvím. Ale víra s nadějí není vše co je
potřeba. Naděje musí mít nějakou náplň, opěrný bod. Tím je
láska. Bez lásky je i naděje jen oblakem někde daleko před námi.
Láska pojí víru a naději k sobě a činí je celistvými. Víra
naděje a láska. Tři skutečnosti bez kterých je křesťanský
život jen pózou.
Není jednoduché žít v tomto světě
jako křesťan. Co to vlastně znamená být křesťanem? Samo to
slovo nebo označení vzniklo až mnohem později po Kristu. Ježíš
ho nevymyslel. Během prvního století se tak jednoduše začalo
říkat lidem, kteří přijali víru v Ježíše. Co stojí za
zamyšlení je, že svět se od té doby mnohonásobně změnil. Dá
se říci, že radikálně. Víra v Ježíše je pořád stejná, má
stejné požadavky a nezměnila nic ze svých zásad ani ze svého
slovníku. Mám teď na mysli základní strukturu víry v Ježíše.
Víra v jeho mesiášství, smrt, vzkříšení, odpuštění hříchů
a věčný život. Ne množství dalších úkonů a pravidel, které
si po celá staletí církve přidávaly do své liturgie. Proč
Ježíš osloví i lidi v dnešní společnosti jazykem Bible, který
je starý přes 2000 let? Protože svět se sice změnil, ale lidské
srdce je stále stejné. Bylo stejné před 2000 lety, je stejné
dnes a bude stejné i v budoucnosti. Naše mysl může být
zmasakrována pravidly, názory, myšlenkami a vším možným určité
doby ve které žijeme, ale srdce bije stále stejně. V srdci je
vryta touha po věčnosti. Pokud je srdce samo, nepomůže nám žádná
filozofie ani církevní dogmata. Srdce volá po Osvoboditeli! Srdce
hledá naději. Otázka proč jsme tady a kam vlastně jdeme
nepřichází od této společnosti, ale z našeho srdce.
Je tedy
otázka víry stále aktuální pro tento svět?
Je však potřeba
si trochu ujasnit co je víra. Každý z nás má víru!
Víra je
jednoduše důvěra položená určitým směrem, nebo zaměřená na
nějaký cíl. Nemá smysl nad tím hluboce spekulovat. Máš víru
ve své finance? Pak je tvoje důvěra opřena o ně. Jsi silná
osobnost? Pak máš víru ve své schopnosti. Stal jsi se žebrákem?
Pak je tvoje víra založená na tom, že zítra znovu dostaneš
nějaké peníze.
Ať tak nebo tak, máme svojí dávku víry.
To, čemu věříš, bude určovat tvůj další den, další hodiny
tvého života. To, čemu věříš, ti bude ukazovat směr. Tvoje
víra tě povede. Buď je to víra v něco, nebo v někoho. Otázka
víry je dnes důležitá. A mnohem více než si myslíme.
Pokud
někdo chce získat naší důvěru, bude se prvně snažit získat
naši pozornost. A to je bod, u kterého bych se rád zastavil.
Význam lidské pozornosti. Pokud totiž někdo získá naši
pozornost, má šanci, že mu svěříme svou důvěru a uvěříme
tomu, co nám chce dát, nebo přinést do našich životů.
Příkladem může být město s několika bankami. Které bance
svěřím peníze? Největší šanci bude mít banka s dobrou
pověstí, reklamou, která běží od radia až po internet a
množstvím bilboardů se spokojeně vyhlížejícími lidmi. Jsme
ovlivnitelní. Věříme tomu, co slyší naše uši a vidí naše
oči. Z těchto dvou oblastí je naše víra nejvíce ovlivnitelná.
Jednoduše to, co slyšíme a to, co vidíme má vliv na to, čemu
budeme ve svém životě věřit. Lidská pozornost. Právě o ni se
ve světě vede jeden ze základních bojů.
Ve 24. kapitole
Matoušova evangelia se učedníci ptají Ježíše, jaká budou
znamení konce, a jeho posledního příchodu. Ježíš jim odpovídá:
"Mějte se na pozoru, aby vás někdo neoklamal." KMS
překládá: "..., aby vás někdo nesvedl". Ježíš jim
zdůrazňuje, aby byli pozorní k tomu, co bude přicházet. Později
vysvětluje, že přijdou mnozí v jeho jménu a mnohé svedou. Jedna
věc z této pasáže je mi jasná. Pokud nevěnuješ pozornost tomu,
co se děje kolem tebe, jsi snadno oklamatelný. A pokud jsi
oklamatelný, nejsi nijak nebezpečný. Otázkou tedy je, co tě
udrží v pozornosti tak, aby jsi nebyl oklamatelný. Mám za to, že
jde o znalost pravdy. Klam je opakem pravdy. Pokud znáš pravdu,
obstojíš proti klamu!
Pokud však věnuješ pozornost tomu, co
se děje kolem tebe a jsi ve střehu, budeš každý den postaven v
tomto světě do situací, kde budeš muset svoji pravdu a svou víru
v ni bránit. Ďábel se bude snažit strhnout tvoji pozornost k
určitým věcem a situacím, aby pravdu ve tvém srdci konfrontoval
svým klamem, a aby se na její místo pokusil svůj klam vložit.
Vzpomeňme na Ježíšovo pokušení na poušti. V poslední části
ukazuje ďábel Ježíšovi všechna království světa a říká:"Toto
všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi."
Jak by mu to však mohl dát, když to není jeho? Což neříká
Hospodin na jednom místě:"... má je země i se vším co je
na ní." Komu se budou králové země zodpovídat za svoje
vladaření? Mám za to, že ne ďáblu, ale Majiteli. Ďábel má
určitou autoritu ke své činosti, není však vlastníkem. Byla to
lež. Proto Ježíš říkal, že pravda jeho slova musí být zaseta
do dobré půdy našeho srdce. Musí zapadnout hluboko, aby mohla
zapustit kořen. Pokud zůstane jen v naší mysli, je otřesitelná.
Další věcí je, že pokud jsi bdělý a ve střehu, budeš
zápasit s únavou. Kdy je nejlepší zaútočit na hradby? Když
jsou stráže unaveni. Kdy přišel Ďábel při pokušení na
poušti? Až po 40 dnech, kdy Ježíš vyhladověl a byl vyčerpaný.
Pozornost je stav, který není statický. Nejsme supermani. A
troufám si podotknout, že ani Ježíš na poušti nebyl supermanem.
Byl hladový, unavený a k smrti vyčerpaný. Zažil všechno, co mu
mohlo lidské tělo na poušti nabídnout. To co mu dalo sílu obstát
v pokušení nebylo tělo. To už bylo k smrti vyčerpané. Byl to
jeho duch plný Božího slova? Byla to znalost pravdy!
Potřebujeme
se naučit odpočívat. Jakým způsobem může Nepřítel otupit
naši bdělost? A on je v tom skutečně mistr. Zatíží naši mysl,
a tím i naše srdce, starostmi. V jakékoli oblasti. Práce, osobní
život, rodina, finance atd. Starosti a problémy zatíží naši
mysl, vezmou nám radost z Pána, zabrání nám ho vidět a naše
bdělost je v trapu. Začínají přicházet pochybnosti a útočit
na naší víru a pravdu v našem srdci. Přichází hořkost,
zklamání a my začínáme zápasit s hněvem, namířeným vůči
naším bližním a samotnému Bohu. V takové chvíli se těžko
mluví o lásce, naději a víře. Kromě starostí může přijít i
určitá nemoc nebo fyzické utrpení, které si nedokážeme
vysvětlit. Kniha Jób je toho příkladem. Pak je už těžko hledat
slova k povzbuzení o " důvěře v Boha".
Jedním z
mnoha problémů, který v této oblasti vidím je, že se cítíme
za své selhání zodpovědni. Přijímáme vinu za to, že jsme se
dostali pod útok Nepřítele. Odsuzujeme se za to, že nejsme
"dobrými" křesťany.
Pověz mi však jedno. Kdo je
tím dobrým křesťanem? Tvůj bližní? Nebo pastor? Nebo kazatel
na God channel? Nebo ten, který je zdravý a nemá žádná fyzická
omezení? Ježíš v jedné pasáži reaguje na "dobré
křesťanství".
Markovo evangelium 10.17 – 18.
17
A když vycházel na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před
ním a ptal se ho: "Dobrý učiteli, co mám učinit, abych
obdržel za dědictví věčný život?"
18 Ježíš mu řekl:
"Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen jediný:
Bůh."
Všimněme si, že Ježíš nereagoval na jeho
otázku, ale na jeho osobní postoj k sobě samému. Musel to být
šok pro toho mládence, protože on přišel k Ježiši s jasným
míněním o sobě, že je dobrý. Proč si to myslel? Mladík sám
odpovídá poté, co mu Ježíš vyjmenovává část desatera.
20
On mu řekl: "Učiteli, toto všechno zachovávám od svého
mládí."
Protože zachovával přikázání, byl dobrým
člověkem. Přikázání můžeme zachovávat s různými postoji.
Za prvé, abychom uspokojili své svědomí a mohli být ve svých
očích, a v očích druhých, dobrými lidmi. Zadruhé z lásky,
která nám pomůže přikázání zachovávat, takže je
nezachováváme pro nás, ale pro radost toho, který nám je dal.
Pak je to radostí a ne břemenem. Mám za to, že mládenec v tomto
případě miloval Hospodina a horlil pro jeho přikázání. Měl
však problém i s tím, že si o sobě myslel, že je dobrý.
Nepotřebuje nic měnit. Přišel se jen ujistit k Ježíši, že vše
je ok a vše dělá správně, tak jak to má být. Pán však zná
lidské srdce. Ježíš mu ukazuje hned na další dvě věci, které
může ve svém životě změnit. Dvě věci, se kterými měl
problém. Jeho pýchu a lásku, která byla z části položená
směrem k Bohu a z části směrem k penězům, kterých měl
dost.
Pokud si myslíme, že jsme dobrými křesťany, buďme v
soudu o sobě opatrní:-). Pokud si myslíme, že všichni okolo nás
jsou dobří a my v žádném případě ne, pamatujme na to, že jen
Bůh je dobrý a ne my lidé. A protože je dobrým Otcem, věřím,
že nám v našich problémech chce pomoci...
