poslal Nepřihlášený Caritas in veritate: Globalizace lhostejnosti anebo solidární humanizace
7. července 2009 byla zveřejněna dlouho očekávaná encyklika Benedikta XVI. Caritas in veritate
- láska v pravdě. Nebylo by však od věci přeložit tento název výrazem
pravdivá láska. Přesně tu totiž, podle papeže
Benedikta, potřebuje
dnešní stále komplikovanější a komplikující se svět. V souvislosti se
40. výročím vydání encykliky „Rozvoj národů“ tak dostává prostor opět
sociální tématika. Církevní magisterium dává přednost výrazu „rozvoj
národů“ či „rozvoj člověka“ namísto „pokrok“ bez bližšího určení.
Benedikt XVI. přejímá vizi svých předchůdců Pavla VI. a Jana Pavla II.
a velkolepými tahy načrtává duchovní dimenze toho, co může při
nedostatku víry vypadat jako velký chaos, ze kterého jen někteří a
jenom materiálně profitují. Globalizace, o níž v této encyklice mluví
Benedikt XVI., je podávána jako jeden z „divů“ (srov. č. 77), nad nímž
lze žasnout a nechávat se tak obdarovat radostí z Božího plánu, k jehož
realizaci je zvána každá lidská osoba i lidstvo jako celek.
Papež konstatuje, že ve srovnání se situací před čtyřiceti lety došlo k
dalekosáhlým a nepředvídatelným posunům v rozvoji, které dnes opisujeme
slovem globalizace. Za její charakteristický rys označuje „omezení
svrchovanosti veřejné, státní moci“ ve prospěch „mezinárodního
ekonomicko-obchodního a finančního prostředí“ a proto vybízí k
přehodnocení role států směrem k citelnější účasti občanů na věcech
veřejných (srov. č.24). Benedikt XVI. proto opakuje myšlenku Jana
XXIII. a tvrdí, že je naléhavě třeba „světové politické autority“
(č.67), která by dbala o globální obecné dobro.
„Nemáme být obětí globalizace, ale jejími protagonisty“ - píše (č.42).
Neexistuje však žádný její univerzálně platný recept (srov. č. 47).
Globalizace „představuje velké těžkosti a velká nebezpečí“, jež lze
překonat – čteme v encyklice - „dokážeme-li vzít na vědomí
antropologickou a etickou duši, jež z hloubi pohání samotnou
globalizaci k cílům solidární humanizace“ (č.42). A orientačním
kritériem tohoto integrálního rozvoje je „hnací síla lásky v pravdě“
(č.77).
Největší nebezpečí stávajícího dějinného okamžiku spatřuje Petrův
nástupce v absolutizaci techniky. Právě technicistní mentalita totiž
hrozí zaujmout roli prométheovské (č.68) globální ideologie (srov.70)
tím, že „klade rovnítko mezi to, co je pravdivé, a to, co je
proveditelné“ (č.70) anebo jinými slovy této encykliky: člověku hrozí,
že se uzavře do horizontu racionality technického vytváření, která
brání rozpoznat smysl a hodnotu čehokoliv, co nelze vyrobit či
uskutečnit (srov.74). V tomto ohledu stojí lidstvo na rozhraní
nezbytného rozhodnutí mezi dvěma typy racionality: „rozumem otevřeným k
transcedenci a rozumem pouze nástrojovým“ (č. 74).
Povážlivým aspektem moderního technicistického ducha je také
psychologický redukcionismus, (srov. 76) který „vyprazdňuje niternost
člověka“, „způsobuje hluboké nepochopení duchovního života“ a narušuje
„vědomí ontologické soudržnosti lidské duše v hloubce, kterou znají
svatí“ (č.76). V takovémto kulturním horizontu, čteme v encyklice, je
pak „svědomí voláno jen k tomu, aby vzalo na vědomí pouhou technickou
možnost“ (č.74). Výsledkem toho je, že „mnozí jsou dnes připraveni
pohoršovat se nad okrajovými záležitostmi a zdají se tolerovat
neslýchané nespravedlnosti.
Chudí celého světa klepou na brány
blahobytu, ale bohatý svět riskuje, že neuslyší klepání na svou bránu,
protože svědomí je dnes neschopné rozpoznat to, co je lidské“ (č.75).
„Před těmito dramatickými problémy si lidský rozum a křesťanská víra
vzájemně pomáhají. Pouze spolu zachrání člověka,“ říká Benedikt XVI. a
pokračuje: „Rozum bez víry, přitahován pouhým technickým konáním, je
odsouzen ztratit se v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víra bez rozumu,
riskuje, že se odcizí konkrétnímu životu lidí“ (č. 74)
Kromě velkolepého výkladu filosofických a teologických rozměrů
globalizace vyslovuje se tento dokument církevního magisteria také s
nebývalou otevřeností k mnoha konkrétním problémům, např. k rozvojové
pomoci poskytované blíže nejmenovanými mezinárodními organizacemi a
rozhodně odmítá „zatahování sexuality, považované za pouhý zdroj
rozkoše, do politiky násilného plánování rodičovství“ (č.44). S
přímostí, která nemá obdoby, poukazuje papež na to, že někdy „chudí
slouží k tomu, aby drželi při životě přebujelé byrokratické organizace,
které si ponechávají pro vlastní udržení příliš vysoké procento zdrojů,
jež by měly být určeny na rozvoj“ (č.47). Poukazuje proto na potřebu
transparentnosti, aby dárci a veřejné mínění byli informováni o obsahu
rozvojové pomoci a přesných výdajích těchto institucí (srov. č.47).
Na druhé straně encyklika vyslovuje jednoznačnou podporu různým
konkrétním aktivitám, usilujícím o pravdivý rozvoj člověka a národů v
lásce, např. tzv. mikrofinancování a mikrokredity. Velký důraz klade
Benedikt XVI. na lidská práva, ale zároveň také na povinnosti,
vyplývající z téhož základu. Této problematice věnuje dokonce celou
kapitolu.
Stranou neponechává prakticky žádnou problematiku, která je dnes
mediálně živá, a to nejenom v otřepaných mediálních souvislostech, ale
v působivém vzájemném propojení: ekologie, politika, bioetika, média,
ekonomika, energetika, teologie. Papež poukazuje na pozitivní roli
různých náboženství a kultur v procesu globalizace, ale podotýká, že je
zapotřebí „rozlišovat mezi jejich přínosem“ (č.55). Náboženská svoboda
neznamená, že všechna náboženství jsou si rovna, a rozlišování mezi
přínosy kultur a náboženství náleží politické moci. (srov. č.55),
přičemž „kritériem pro hodnocení kultur a náboženství je »celý člověk a
všichni lidé«. A křesťanství v sobě takové kritérium má.“ (č.55)
V závěru encykliky to Benedikt XVI. shrnuje i těmito slovy: „Největší
silou ve službách rozvoje je křesťanský humanismus, který oživuje lásku
(caritas), nechává se vést pravdou a přijímá jedno i druhé jako trvalý
dar Boží. Disponibilita pro Boha otvírá disponibilitu pro bratry,
vstříc životu chápanému jako solidární a radostné poslání. A naopak,
ideologická uzavřenost vůči Bohu a ateizmus lhostejnosti, které
zapomínají na Stvořitele, představují riziko opomíjení také lidských
hodnot a znamenají dnes jednu z největších překážek rozvoje“ (č.78).
Neoficiální a pracovní překlad úvodu encykliky
Český překlad celé encykliky vydá v průběhu prázdnin Karmelitánské nakladatelství
Zdroj: www.radiovaticana.cz
