poslal Krestan Fáze přijetí neblahé zprávy o zdravotním stavu
(volně dle přednášky Dr. Šestákové)
Nejen zpráva o těžkém onemocnění, ale každá zlá zpráva nečekaná negativní událost v lidském životě bývá přijímána a zpracovávána obdobně. A ten, kdo se v pozici pomáhajícího v takové situaci neorientuje se buď snaží z ní uniknout, nebo jí chce tomu, kdo jí je zasažen „vysvětlit“ a tím ji zpravidla jen ideologizuje. V každém případě tak svou pomáhající funkci oslabuje nebo vyřazuje.
1. Zavírání očí
Fáze obranná - pacient tak hledá pomoc ve své nesnázi, není ochoten zprávu o svém stavu akceptovat a intelektem zpracovat.
Nemocnému je třeba dopřát čas, netlačit ho k přijetí pravdy. Je třeba vidět rozdíl mezi jeho stav popírajícími výpověďmi a mezi tím, co si opravdu myslí.
2. Zloba
Hledá se viník - návštěvy přijímá nemocný bez radosti, s určitou pasivní agresivitou.
Zde by se mělo víc s nemocným mlčet. Jeho zlobné reakce není třeba vyvracet, natož morálně hodnotit. Naslouchající může plnit jakousi roli "odpadkového koše".
3. Vyjednávání
Je to fáze prchavá, jde v ní o oddálení. Pacient se často chová trochu jako dítě, čeká "odměnu" za léčení, které podstupuje. („Když budu tak a tak akceptovat léčení a doporučení, které mi lékař dá, musím být za to odměněn takovým a takovým zlepšením zdravotního stavu"). Pacient nezřídka žádá ošetřující personál, aby mu takové zlepšení slíbil jako sankci za nesplnění "nabízí" vysazení léčby apod.
Je zde na místě trpělivá vlídnost, která bez agresivity vrací pacienta do reálu a k postojům dospělého člověka. Nemusí být ovšem úspěšná.
4. Deprese
a) deprese reaktivní - pacient má tváří v tvář své nemoci pocity studu, viny (za nemoc, za to, že si jí způsobil, za to, že potřebuje ošetřování a dělá tak druhým obtíže, apod.)
Zde bývá vhodné oslovit rodinu, působit ke zintenzivnění kontaktů, které mohou rozptylovat pocity viny. I nemocný potřebuje být pravdivě ujištěn o tom, že je důležitý, že je druhým přínosem, i když se o něj musejí starat a on už nedělá to, co dělal dříve.“Jsi pro nás důležitý i tady a teď".
b) deprese přípravná - uvědomuje si, že bude ještě hůř, vnímá trvalost ztrát, které nemoc a umírání přinesla a přinese, vnímá nevratnost svého vztahu.
Neříkat: "Nesmíš se tomu poddávat!", prohlubuje to pocity viny. Pacient ovšem potřebuje někoho, s kým může všecky své smutky, obavy a špatné prognózy probrat. Není třeba ho utěšovat (a už vůbec ne utěšovat planými nadějemi), je třeba naslouchat a s účastí a snést i řeč o nejtemnějších prognózách. I zde může pomoci dobře jen ten, kdo nemoc a výhled na smrt pacienta akceptoval.
5. Souhlas - smíření
Je to fáze osvobození od krutých pocitů viny a od strachů ze ztrát. Do této fáze ovšem nedospěje každý.
Pacient nemá být v této fázi přesvědčován o opaku, o zlepšení, nemá být "přiváděn na jiné myšlenky", tedy nemá být odváděn od myšlenek na smrt. Ovšem to neznamená, že mu už nebudeme jiná témata sdělovat. Chce-li, může a má být třeba doposledka aktivním účastníkem starostí a radostí své rodiny a svých přátel.
Větší péči než pacient potřebuje v této fázi zpravidla jeho rodina!!
Jestliže nemocný neví o své cestě ke konci, nemůže dojít k vyrovnání, ošidili bychom ho o to, pokud mu za každou cenu stav věcí tajíme.
Je dobré s nemocným místo nereálných slibů, útěch a plánů plánovat „malé uskutečnitelné radosti".
"Poslední přání nemocného" (podobně jako u odsouzených ke smrti v románech i někdy ve skutečnosti) pokud možná splnit. Neodkládat!
Nakonec dvě zásady:
1. Každý umírající by měl mít v terminálním stadiu svého průvodce a dostatečnou péči.
2. Člověk by měl odcházet s vyrovnanými účty, smířen se životem, s bližními, sám se sebou a s Bohem.
