Grano Salis - Zhoubné účinky desátků

poslal zellwegs

Nedávno jsem měla debatu ohledně desátků. Držím Písma a zdravého rozumu a každá manipulace je mi nepříjemná. Ale respektuji Ty, kteří pochopili Boží slovo jinak než já. Nejsem soudce. Objevila jsem k tomuto tématu zajímavý článek, který stojí za to přečíst si jej a zamyslet se.

zell

V roce 2006 vyšla v USA knížka, kterou napsal Dr. Rob Rogers. Samotný název a podtitulek zájemcům oznamuje o čem kniha je: Kazatelsky řízené správcovství: 10 kroků jak motivovat sbor k biblickému dávání (Pastor driven stewardship: 10 steps to Lead Your Church to Biblical Giving). Kniha přišla se zárukou navrácení kupní ceny knihy každému, kdo použije 10 kroků k zefektivnění rozpočtu sboru a během pěti týdnů se nezvýší příjem nejméně o 10 %.

První kapitola knihy je výstižně nazvána: Zlato skryté v církevních lavicích. Není divu, že tato kniha vyvolala řadu reakcí a někteří poukazují na to, že jde o mistrovský trik, o klasickou manipulaci, jak vytáhnout z věřících co nejvíce finančních prostředků.

Jelikož v USA církve nedostávají od státu žádné podpory na platy nebo činnost církví (jen daňové úlevy dárcům), jsou tamní sbory zcela závislé na darech věřících. Vedení církve má za úkol řídit sbor tak, aby dostál všem finančním závazkům vůči věřitelům, jinak jim hrozí bankrot, jako komukoliv jinému, v platební neschopnosti. V posledních letech se rozpočty církví, obzvláště mega-církví, dostaly do závratných výšek a řada věřících má pochybnosti, zda je správné, aby církve měly tak vysoký rozpočet, aby se zadlužovaly jen proto, aby mohly budovat a provozovat luxusní sborová centra.

Autorův návod, jak financovat církve, přišel dříve, než hranice dalších možností financování „běžného života církví" začala ohrožovat současná ekonomická krize. Její dopad bude mít obrovský vliv na stav amerických církví a misijních programů.

A protože je sebefinancování církví aktuální téma i u nás, podívejme se na několik oblastí, které mohou vést k manipulaci a špatnému hospodaření s prostředky, které věřící církvi svěřují.

(Konec předmluvy)

Boží slovo učí, že Boží lid je mu vzácný a neměl by být nikdy zneužíván jako „zdroj nebo zboží":

Budou se s vámi pokoušet chamtivě kupčit vymyšlenými řečmi, ale jejich odsouzení už dávno nezahálí a jejich záhuba nespí. (2 Petrův 2:3 NBK)
Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká. (2 Petrův 2:3 Ekum)

Autor v první kapitole neomaleně naznačuje, že „v církevních lavicích je skryto veliké bohatství, zlatý důl, který čeká na to, aby byl láskyplně vytěžen pro Kristovo dílo"! Na neštěstí pro autora a v konci konců pro oběti, lehkověrné a důvěřivé ovce, jde o nebiblický způsob, jak z církevních lavic „dolovat a těžit" dostatek finančních prostředků ve prospěch okázalého životního stylu kazatelů, jejich stavebních ambicí, bankovních splátek, které v konci konců mají pramálo společného se službou Božímu lidu. Tolik úvodem.

Cílené zneužívání Písma:

Instituce církve, tak jak ji známe dnes, je Novozákonní vzor. Dary přinášíme Bohu.
Kazatelé mají věřící povzbuzovat, aby byly poslušnými správci svého majetku.
Být dobrým správcem znamená, že věřící dává finanční příspěvky své církvi (sboru) pravidelně a obětavě.
Odevzdávat nejméně 10 % svého příjmu (desátky) je to, co Bůh vyžaduje.

Kázání, která vyzývají věřící, aby z povinnosti odevzdávali desátky, by měla obsahovat stejné varování, jako léky, které mají stanovenu dobu účinnosti:

Varování:

Doba platnosti tohoto poselství skončila v r. 30 našeho letopočtu. Pokud bude uplatňována po tomto datu, mohou se dostavit negativní vedlejší účinky: špatné svědomí, neschopnost žít před Bohem a ostatními lidmi podle pravd Nové smlouvy. Tyto dva účinky - zachování si dobrého svědomí a život v pravdě evangelia - vzbuzuje obavy, že desátkový systém může být škodlivý pro křesťanský život. Abychom vše lépe pochopili, je třeba nejdříve vyzkoumat důležitost a původ dobrého svědomí. Vycházíme ze skutečnosti, že my, kdo věříme Kristu, dříve než jsme byli naplněni Duchem svatým, jsme žili tělesně, stejně jako svět a nic nás nekvalifikovalo k tomu, abychom mohli žít „spravedlivě"; byli jsme pouze vykonavateli mrtvých skutků:

Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha, a pak se hrbí a klanějí. (Iz 46:6)

Žádný skutek nemohl uspokojit Boha:

Ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou. (Ř 8:8)
Jak je psáno: „Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí. Všichni zabloudili z cesty, dočista se zkazili; není, kdo by konal dobro, není vůbec žádný." (Ř 3:10-12)

Před Bohem jsme byli nečistí a veškeré pokusy a úsilí o ospravedlnění je v Božích očích „jako poskvrněný šat". (Iz 64:5) Proto Bůh seslal svého Syna, aby nás z této beznadějné situace vykoupil skrze:

... krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu? (Žd 9:14)

Sebeobětováním na kříži vystoupil Ježíš Kristus na nebesa, jako nejvyšší kněz, očistil naše svědomí od mrtvých skutků, připravil nás ke službě živému Bohu.
Dosáhl toho, že:

Vzal na sebe naše hříchy (Žd 9:14)

Očistil naše nečisté svědomí. Jeho krev nás nejen očistila od „mrtvých skutků", ale očistila i hříchem poznamenané svědomí, abychom mohli radostně sloužit Bohu, ne z povinnosti a strachu, ale z lásky, jak se patří na Boží svaté.

Kristus přece nepřišel do svatyně udělané rukama (jež je pouhým zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. Také tam nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví (to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích. (Žd 9:24-26)

Hřích vždy zanechává stopy „špatného svědomí", které nemůže žádný lidský kněz odstranit. Dokonce židovští velekněží, kteří každoročně přinášeli Bohu dary a oběti za hříchy lidu podle mojžíšovských zákonů, následky hříchu, ani svědomí nemohli očistit, protože šlo jen o předobraz skutečného očištění:

V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní. (Žd 9:9)

Proto je čisté svědomí naprosto nutnou podmínkou důvěrného vztahu člověka a svatého Boha:

Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest jeho tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou. (Žd 10:19-22)

Ten, kdo nás očistí a zbaví špatného svědomí, nám také dá nové a opravdové srdce, které je zbaveno pocitů viny a strachu. Potom můžeme být v duchovním kontaktu s Bohem, důvěřovat mu a mít ujištění, že hříchy, které nás dříve od Boha oddělovaly, byly jednou a provždy odejmuty. Ve svém srdci sice můžeme souhlasit se zákonem, ale protože žijeme v těle, zákon hříchu nás vede ke stálému zápasu s hříchem:

Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla? Děkuji Bohu - skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Sám o sobě tedy svou myslí sloužím Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu. (Ř 7:22-25)

Tento scénář vysvobození je výsledkem dynamiky mezi Zákonem a naší tělesnou přirozeností. Nová smlouva poukazuje na skutečnost, že:

Na základě skutků Zákona před ním nebude ospravedlněn nikdo; Zákon totiž přináší jen poznání hříchu. (Ř 3:20)

Samotný Zákon není příčinou hříchu:

Co na to řekneme? Že Zákon je hřích? V žádném případě! Avšak nebýt Zákona, hřích bych ani nepoznal. (Ř 7:7)

Moc hříchu je hrozná a nebezpečná:

Hroznou zbraní smrti je hřích a posilou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! (1K 15:56)

Hřích má moc člověka nejen oklamat, ale i zničit:

Hřích se totiž chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, oklamal mne a jeho pomocí mě zabil. Zákon je ovšem svatý, přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. (Ř 7:11-12)

Ten, kdo poznal zákon, má dvě možnosti - buď bude dál sloužit hříchu, nebo začne poslouchat zákon. Zákon a hřích stojí proti sobě:

Když přišel Zákon, provinění se rozmnožilo, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost! Proto tak jako hřích vládl ve smrti, milost teď skrze spravedlnost vládne k věčnému životu skrze našeho Pána, Ježíše Krista. (Ř 5:20-21)

Tam, kde se rozmnožil hřích, tam působí milost:

Hřích už nebude vaším pánem, protože nejste pod Zákonem, ale pod milostí. (Ř 6:14)

Protože má zákon tak obrovskou moc vyprovokovat hřích. Odevzdávání desátků nás uvádí do mentální poslušnosti mojžíšovskému zákonu, který nikdy nebyl a nemůže být cestou, jak získat čisté svědomí. Bez čistého svědomí, nám hrozí, že utrpí naše víra i náš vztah k Bohu. Apoštol Pavel nás varuje: Kdo zahodí „víru a dobré svědomí, může ztroskotat ve víře." (1Tm 1:19). Pokud se budeme řídit podle některých veršů staré smlouvy, může na nás padnout strach z viny a prokletí, o němž hovoří Písmo:

Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: „Jak se máme vrátit?" Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: „Jak tě okrádáme?" Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Kvůli vám se obořím na škůdce, aby vám nekazil plodiny země, abyste na poli neměli neplodnou vinnou révu, praví Hospodin zástupů. (Mal 3:7-11)

Kdo by si nepřál mít jistotu Božího požehnání, obzvláště když je na dosah ruky? I kdybychom desátky odevzdávali dokonale, v naději, že od Boha získáme požehnání a „bude po nedostatku", přes všechna požehnání, čisté svědomí nezískáme. Ti, kteří se ze všech sil snaží plnit příkazy a podmínky Staré smlouvy a nepřestoupí Boží přikázání, nemohou získat v Božích očích dokonalost. (viz Dt 26:13-14)!

Příčinou našeho spasení není náboženské dodržování zákona, desátků, obětí pozdvihování, ani přinášení chrámových obětí. Díky Nové smlouvě jsme se stali tím, čím jsme, z milosti Boží. Jsme „účastníky nové bohoslužby, nemusíme přinášet povinné dary a oběti, protože jsme byli jednou provždy očištěni od hříšného svědomí (Žd 10:2,14). Bůh sám rozhodl a prohlásil Starou smlouvu zákona za překonanou; ve své milosti ji naplnil v Nové smlouvě milosti. Jak sám říká:

... „a tehdy se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a zločiny už nikdy nevzpomenu." Když tedy Bůh mluví o nové smlouvě, prohlašuje tu první za starou; a to, co stárne a chátrá, nutně zaniká. (Žd 8:12-13)

Bůh se rozhodl a obětoval svého Syna za naše hříchy a zločiny:

neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti. Totéž nám dosvědčuje i Duch Svatý. Nejdříve totiž řekl: „Toto je smlouva, kterou s nimi po těch dnech uzavřu, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich srdce a vepíši jim je do mysli," a potom dodává: „Na jejich hříchy a zločiny už nikdy nevzpomenu." Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, nejsou už za ně potřeba oběti. (Žd 10:14-17)

Proto desátky a vědomí hříchu nemůže být v souladu s „čistým svědomím" těch, kteří žijí pod Boží milostí. Všimněte si, jak Pavel charakterizuje cíl víry, který není výsledkem dodržování přikázání, ale výsledkem milosti evangelia:

Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1Tm 1:5)

Pakliže plně nedoceníme důležitost „čistého svědomí", budeme bloudit; naše víra zůstane zaměřena na různá nařízení a dodržování zákona. Taková víra míjí svůj cíl! Proto musíme vědět komu je zákon určen:

Někteří ale z této cesty zbloudili a uchýlili se k prázdnému tlachání. Chtěli by být učiteli Zákona, přitom ale vůbec nechápou, co říkají, ani na čem trvají. Víme, že Zákon je dobrý, pokud se dobře užívá. Je třeba mít na paměti, že Zákon není určen pro spravedlivého. Vztahuje se na zločince a buřiče, na bezbožné a hříšné, na bezvěrce, na ty, kterým není nic svaté, na otcovrahy, matkovrahy a vrahy vůbec, na smilníky, zvrhlíky, obchodníky s lidmi, na lháře, křivopřísežníky a na všechno ostatní, co je v rozporu se zdravým učením podle slavného evangelia požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno. (1Tm 1:6-11)

Pokud tedy uslyšíte někoho hřímat, že ten, kdo neodevzdává desátky, okrádá Boha, nepochopil podstatu evangelia, ani neví komu je zákon určen! Až vám bude někdo tvrdit, že desátky jsou pro věřící závazné, můžete si být jisti tím, že nejde o evangelium, ale o částečný návrat k zákonům judaismu, které nemohou nikoho spasit!

Zákon nám nedovoluje žít podle pravdy evangelia

Křesťané, kteří nejsou zakotveni ve smlouvě milosti a svobodě evangelia, mohou být nepříznivě ovlivněni, když jsou vyučováni, aby se řídili různými nařízeními mojžíšovského zákona. Do této kategorie patří samozřejmě otázka desátků, desatera, dodržování sabatu a dalších. Apoštol Pavel v listu Galatským zdůrazňuje, že jsme k evangeliu povoláni Kristovou milostí, obřízkou srdce, ne těla. Vyzývá věřící, aby se nenechali znepokojovat těmi, kteří kladou věřícím nejrůznější překážky (Ga 1:7; 5:7.10) z domény židovských zákonů. Lehkověrným a naivním svatým Pavel vysvětluje, že ti kazatelé a učitelé, kteří trvají na dodržování judaistických zákonů, odvádějí lid od pravdy evangelia. Říká jim:

Odchýlili jste se od Boha:

Žasnu, jak rychle se uchylujete od Toho, který vás povolal Kristovou milostí, k jinému evangeliu. (Ga 1:6)

Stali jste se před Bohem „viníky":

Kdybych znovu stavěl, co jsem předtím zbořil, usvědčoval bych sám sebe jako viníka. (Ga 2:18)

Odmítáte Boží milost:

Spočívá-li totiž spravedlnost v plnění Zákona, potom Kristus zemřel zbytečně. (Ga 2:21)

Kristova smrt ztrácí význam:

Všichni, kdo spoléhají na skutky Zákona, jsou ale pod prokletím, neboť je psáno: „Proklet buď každý, kdo neplní a nedodržuje vše, co je zapsáno v knize Zákona." (Ga 3:10)

Vracíte se zpět do otroctví, pod jho zákona:

V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. (Ga 5:1, Ga 2:4; 4:9)

Kristus je vám k ničemu:

...dáte-li se obřezat, Kristus vám nebude k ničemu! (Ga 5:2)

Stali jste se špatnými dodržovateli (dlužníky) zákona:

Každému, kdo se chce dát obřezat, znovu potvrzuji, že musí dodržovat celý Zákon. (Ga 5:3)

Žijete pod zákonem, který byl Kristem překonán:

Když tedy Bůh mluví o nové smlouvě, prohlašuje tu první za starou; a to, co stárne a chátrá, nutně zaniká. (Žd 8:13)

Pravdou je, že Stará smlouva byla naplněna - nahrazena lepší smlouvou; levitští kněží obětovali dary podle Zákona. Bůh obětoval svého syna podle svého svrchovaného záměru, pro nás tedy platí Kristovo evangelium, Boží spravedlnost a zákon milosti. Tím, že trváme na platnosti části zákona, vlastně říkáme, že „stará smlouva" trvá a řídíme se příkazy tohoto zákona.

Evangelium je o Boží moci, ne o nařízeních zákona:

Nestydím se za Kristovo evangelium - vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry." (Ř 1:16-17)

Ježíš Kristus se v poslušnosti ponížil až k smrti:

Vypadal jako jiní lidé, ponížil se však a byl poslušný, a to až k smrti, k smrti na kříži. (Fp 2:8)

Evangelium nám ukazuje Boží slávu:

Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval, aby před jménem Ježíš každé koleno kleklo - všech, kdo jsou v nebi, na zemi i v podzemí, a každý jazyk aby vyznal ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán. (Fp 2:9-11)

Jestliže je Kristus vyvýšen skrze kříž, který oslavuje Boha Otce, jak mohou věřící oslavovat Boha a Ježíšovu smrt skrze zákon, který zastaral a jako nepotřebný zanikl? Tím, že připisují zákonu desátků důležitost jako součásti oslavy Boha, odvracejí pozornost od Kristova ukřižování. Současně upírají Bohu slávu, protože povinné (zákonem dané) desátky Kristovu oběť znehodnocují. Klíčová podmínka spasení spočívá ve správném poznání obsahu a cíle evangelia. Písmo říká, že zákon a Boží spravedlnost jsou dvě různé roviny. Jejich správné pochopení má dalekosáhlé následky:

Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují -Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem a na všechny, kdo věří. (Ř 3:21-22)

Základem evangelia je Boží svrchovanost a spravedlivost, která patří pouze jemu. Nejsme a nemůžeme být spaseni na základě dodržování zákona. Spaseni jsme, protože jsme se stali z Boží vůle dědici zaslíbení. Kdyby se stali dědici lidé Zákona, byla by víra zmařena a zaslíbení zrušeno. On jediný poskytuje dar víry a spasení každému, kdo byl spolu s Kristem ukřižován a věří v Jeho vzkříšení. To znamená, že ospravedlnění přichází z Božího milosrdenství a rozhodnutí, ne z naplňování zákona:

Zákon přináší hněv; vždyť kde není Zákon, není přestupek. Zaslíbení ovšem vychází z víry, aby se řídilo milostí, aby bylo zaručeno všemu semeni - nejen přívržencům Zákona, ale také následovníkům Abrahamovy víry. Ten je otcem nás všech. (Ř 4:13-16)

První smlouva měla zcela jiný základ a nebylo na ní nic mimořádně důležitého, co by se týkalo ospravedlnění skrze víru! Apoštol Pavel znovu opakuje, že zákon a milost se navzájem vylučují:

... Zákon před Bohem nikoho neospravedlní, je zřejmé z toho, že „Spravedlivý bude žít z víry." V Zákoně ovšem nejde o víru, ale o skutky: „Člověk, který je plní, z nich bude žít." Kristus nás vy- koupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás ... (Ga 3:11-13)

Písmo rovněž varuje, že vynucování i malé části zákona je návrat ke staré smlouvě, čímž se znehodnocuje evangelium čisté milosti. Apoštol Pavel nám obrazně říká:

Trocha kvasu nakvasí celé těsto! Jsem si o vás v Pánu jist, že se nenecháte přesvědčit; ten, kdo vás ale ponouká, neujde soudu, ať je to kdokoli. (Ga 5:9-10)

Prokvasit milost zákonem a skutky v konci konců znehodnocuje pohled na Boží dar víry, ospravedlnění a duchovní požehnání v Kristu. Nezapomínejme, že církev se zrodila na základě zaslíbení milosti, ne skrze dodržování zákona. Lepší cesta dávání, než odevzdávání desátků, je cesta, která je v souladu s Kristovým přikázáním vzájemné lásky, která nevylučuje finanční štědrost. Máme se milovat navzájem tak, jako Kristus miloval nás. O tom je nová smlouva milosti:

Ježíš mu řekl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné:„Miluj svého bližního jako sám sebe." V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Mt 22:37-40)

Dříve než opustíme tuto část škodlivých účinků, je důležité, abychom pozorně rozlišili mezi vinou těch, kdo něco takového vyučují a těmi, kdo byli špatně vyučeni. Nemám pochybnosti o tom, že mnoho věřících odevzdává desátky, protože je to od nich vyžadováno. Jejich dary jsou Bohu milé, pokud jsou dávány ze skutečné lásky a z touhy srdce sloužit Bohu. Vše, co činíme, máme konat pro Boží slávu. Vše máme naplňovat především pro ty, kteří jsou „slabí ve víře"; proto by nás neměly rozdělovat různé názory na určité etnické nebo náboženské zvyklosti. Nezapomínejme, že Bůh přičítá spravedlnost každému, bez skutků. Když takový věřící vzdává Bohu dík, je bez viny.

Blaze tomu, kdo se sám neodsuzuje za to, co schvaluje. (Ř 14:22b)

Takový věřící může zachovat to nejdůležitější, čímž je čisté svědomí. Když však plníme nařízení zákona, abychom sami sebe před Bohem ospravedlnili, abychom si zasloužili Boží požehnání, abychom se vyhnuli Božímu hněvu, vzdalujeme se od samotné podstaty víry:

Zbavili jste se Krista, vy všichni, kdo se ospravedlňujete Zákonem; odpadli jste od milosti! (Ga 5:4)

Pokud se týká těch kazatelů a v Písmo věřících učitelů, kteří vyučují nepravdy, nemohu o nich říci nic laskavého. Pokud nutí věřící, aby odevzdávali desátky, jde o zjevné znepokojování svědomí a nepatřičný nátlak. Jejich snaha využít evangelium, aby se naplnila církevní pokladna, není motivace pravdy a lásky, ale nepatřičná forma nátlaku. Tragédií takových metod je skutečnost, že finanční prostředky vyždímané z věřících na taktikách dodržování „Božího zákona", mají pramálo společného se skutečnou péčí o potřeby Božího lidu. Navíc, tento škodlivý způsob vymáhání desátků často představuje vážné plýtvání finančními prostředky svatých.
Prvotní církev neznala a nepoužívala nátlakové taktiky, ani rozpočtovou lehkomyslnost. Není to fascinující, že naši předkové dokázali vírou rozšiřovat evangelium, aniž měli nákladný rozpočet na dosažení cíle? Potřeby, které kolem nich byly, za velkolepého působení Ducha svatého, byly naplňovány formou obětavého sdílení se z milosti podle principů evangelia novosmluvních darů a dávání.
V dalším oddílu uvidíme, že bude vše v nejlepším pořádku, když jako dospělé děti Boží rodiny budeme dobrovolně a radostně odevzdávat jakýkoliv podíl z našich příjmů, podle potřeby bližních nebo tak, aby mohlo být evangelium šířeno do celého světa.
Na rozdíl od desátků Starého zákona smlouvy, Nová smlouva neurčuje povinné procento, ale je založena na dobrovolnosti, od srdce:

Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku. (Skutky 11:29)
V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. (1K 16:2)

Ten, kdo soucítí s bližními, kdo vnímá potřeby a možnosti šíření evangelia lásky, dává stranou bez říkání a výzev. Jde o spontánní reakci na potřeby druhých, tak jak přicházejí; podmínkou není pravidelnost ani častost. Částka dávání není určena tím, kdo dává, ale tím, kdo v srdci dárce působí:

Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť „radostného dárce miluje Bůh". Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, ... (2K 9:7-8)

Dary a sbírky mají být určeny a rozděleny k určitým potřebám. Naléhavé potřeby mohou mít nejrůznější charakter. Motivací k štědrosti není naděje hmotného požehnání nebo Božího prokletí; jde o to, co cítíme v srdci, podle vzoru našeho Pána a Spasitele:

Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2K 8:9)

Nová smlouva uvádí tři příklady sbírek: (1) Věřícím, kteří se právě nacházejí v nouzi. (2) „Starším" a pocestným, jako jsou evangelisté, misionáři, zakladatelé sborů, kteří nemohou vykonávat své povolání, protože se věnují službě. (3) Každému, kdo zkříží vaši cestu a je v nouzi. Vzpomeňte na dobrého samaritána. Dávání podle principů Nové smlouvy přináší úžasné výhody. V první řadě jde o praktický příklad křesťanské lásky; můžeme si být jisti, že štědrost, která vychází z rozhodnutí srdce, přináší radost a požehnání, o němž nás ujišťuje sám Kristus:

Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere." (Sk 20:35)

Za druhé, nerovnost a potřeby ve společenství věřících mohou být mírněny v rámci obecenství:

Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání, ... (2K 8:13-14)

Za třetí, Kristova láska manifestovaná skrze štědrost věřících bude připomínat obdarovaným, že je jim projevována nezištná láska a péče, která by měla naplňovat jejich srdce a mysl vděčností Bohu:

Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu: Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi. (2K 9:11-13)

Závěrem:
Nová smlouva věřícím ukazuje lepší cestu, než je pouhé dodržování litery zákona:

Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. (Žd 8:6-7)

Iniciativa vycházející z Kristovy lásky nikoho k ničemu nenutí. Míru štědrosti určuje stav našeho srdce; láska k bližnímu se projevuje jako sdílení toho, čím nás Bůh obdařil.
Jak tedy máme dávat?
Kolik máme dávat, jak často a komu? Způsob dávání není definován nařízeními, ale Kristovým příkladem. Takže kolik, komu, kdy, jak často není určeno zákonem, ale tím, jak nás vede Duch svatý. Jde o svobodné a ochotné rozhodnutí podle Bohem nám propůjčené milosti. Těžko najdeme lepší vyjádření principu dárcovské štědrosti, než jak jej vyjádřil apoštol Pavel:

... a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Ef 5:2)

Otázky a odpovědi:

Mohu odevzdávat 10 % příjmu, když chci?

Každý má svobodu odevzdávat kolik chce, ale proč právě 10 %? Proč ne 5 %, 20%, nebo 50 %? Jak si můžeme být jisti, že právě 10 % bude stačit na potřeby bližním? Není právě tato částka nepravou „zárukou" Božího požehnání a splnění povinnosti?

Není snad pravidelnost sbírek určena v 1. Korintským 16:2?

V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu.

Tato pasáž popisuje konkrétní dar určený trpícím v Jeruzalémě. Nic nenaznačuje, že pravidelné sbírky byly vykonávány vždy během shromáždění věřících.
Pavel pouze připomíná, že by bylo lepší, kdyby byla sbírka připravena dříve, než on sám přijde. Sbírka, o níž se Pavel zmiňuje, nebyla určena místnímu sboru, ale křesťanům, kteří trpěli nouzí. Současné praktiky pravidelných sbírek během bohoslužby mohou některé věřící zahanbovat.

Měl bych pomáhat nevěřícím, kteří trpí nouzí?

Na tuto otázku odpovídá Písmo:

A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6:10)

Jinými slovy potřeby jednotlivců z rodiny víry mají být naší prioritou. Na druhé straně příklad Samaritána (viz Lk 10: 29-37) je výmluvným dokumentem, o tom, že bychom neměli ignorovat potřeby ostatních, kteří jsou v nouzi nejen kolem nás, ale i ve vzdálených místech. Učme se naslouchat vedení Ducha svatého; podle hnutí srdce a mysli poznáme, kdo a kde se očekává naše angažovanost a pomoc. Dávat máme s radostí, ne z povinnosti.

Odevzdával jsem pravidelně desátky po léta. Co mám dělat teď?

Především je třeba, aby se každý zamyslel proč, komu a kolik dává. Každé obecenství má své rozpočty, které je třeba naplňovat, a měli bychom se na nich společně podílet podle svých možností. Mějme oči a uši otevřené, nestačí pouze plnit anonymně svoji povinnost a současně zanedbávat potřeby bližních. Neochuzujte sami sebe o potěšení a radost z toho, že můžete prokázat dobrodiní někomu, kdo jej neočekává:

Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt 6:3-4)

Jsem zadlužený, sotva stačím splácet dluhy. Musím přispívat církvi?

V žádném případě! Rozhodně ne finančně. Kdo se zadluží, nerozumně nebo pod tíhou okolností, musí nejdříve splatit dluhy. Nová smlouva učí:

Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. (Ř 13:8)

Někteří kazatelé učí, že desátky jsou na prvním místě; Bůh pak člověka odmění za věrnost. Mají věřit tomu, že Bůh zajistí dostatek prostředků k zaplacení dluhu. Pokud přestanete splácet hypotéku, banka nebude chápavě čekat, až se stane zázrak. Peníze, které chcete někomu dát, vám musí nejdříve patřit, jinak nedodržujete smlouvu, kterou jste uzavřeli s věřiteli.

Jsem v obtížné finanční situaci. Jak mohu pomoci ostatním, kteří také finančně strádají?

Pokud se nacházíte v těžké finanční situaci a nemůžete finančně přispívat, peníze nejsou jediné, co můžete dát nebo obětovat. Můžete být užiteční pomocnou rukou, radou, modlitbou, povzbuzením - vždy se najde způsob, jak můžete bližního potěšit. Bohu nezáleží na velikosti našeho daru, ale na motivu. Nepromeškejme zbytečně ani jednu příležitost, kterou před sebou každý den máme. Životní styl štědrosti, který je motivován milostí a Duchem Božím je neopakovatelnou příležitostí k mnohému požehnání nejen pro obdarovaného, ale i samotného dárce.

How Shall We Then Give?

Searching Together, 2006/Vol. 34

Zdroj: Zápas o duši č. 99

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace