Skandální pastýřský list Tady vám posílám ukázku, jak někteří křesťanští vůdci  manipulujou s druhými křesťany. To bych nevydejchal... 31. pastýřský list červen 2003 Milí sourozenci, tento pastýřský list je koncipován jako dopis ženě, která navázala vztah s nevěřícím mužem. Můžete ho v případě potřeby použít jako šablonu pro nějaký vlastní dopis v podobné situaci, mírně jej pozměnit dle potřeby, nebo jen použít některé myšlenky v něm obsažené. (Dá se také pozměnit na situaci, kdy nevěřícím partnerem je žena a věřícím muž.) 

Uvítám také nějakou „zpětnou vazbu" - vhodné argumenty či případná upozornění, která jsem neuvedl. Dan Drápal   Milá Andreo, není to dávno, co jsi uvěřila v Ježíše Krista. Uvědomila sis, žes žila bez Boha, a že jen Bůh, který nás stvořil, může dát skutečný smysl našemu životu. Poznala jsi, že je to náš hřích, co nás odděluje od svatého Boha, a že Ježíš Kristus jediný je schopen vyřešit problém našeho hříchu - a také to udělal. Přijala jsi ho jako svého Spasitele a Pána a na znamení tohoto kroku ses dala pokřtít. Uvěřila jsi na základě Božího slova. Někdo Ti zvěstoval evangelium, ale ten, kdo Ti ho zvěstoval, poznal Ježíše Krista díky Písmu. Písmo nám zjevuje Krista, a Písmo se stalo normou našeho života. Toužíš po životním partnerovi a nyní jsi navázala vztah s nevěřícím mužem, který Krista nezná a Kristu nepatří. To, že toužíš po životním partnerovi, je zcela přirozené. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a vložil do nás touhu po životním partnerovi. Když jsme se stali Božími dětmi, byli jsme velice obdarováni, Nicméně na druhé straně jsme přijali určitá omezení. Písmo nám jasně říká: „Netáhněte jha s nevěřícími" (2 Ko 6:14). Ano, na tomto místě se mluví skutečně o partnerském vztahu, tedy o manželství. Manžel či manželka byl někdy v novozákonní řečtině označován jako syzygos, tedy ten, kdo je zapřažen do společného jha. Kromě toho píše apoštol Pavel v 1 Korintským 7:39, že žena se může vdát za koho chce, „ale jen v Pánu", tedy za věřícího člověka. Nebudu Tvým soudcem - jsem Tvůj bratr, nikoli soudce. Nebudu Ti ani vyčítat Tvé rozhodnutí. Nemohu také zcela vyloučit, že vztah, který jsi navázala, bude pro Tebe možná docela uspokojivý, i když na druhé straně, vzato čistě statisticky, tyto vztahy zpravidla dobře nedopadají. Nejprve Ti chci napsat, proč si myslím, že nám Pán Bůh toto omezení dává. Vstoupit do manželství bylo vždycky riskantní, a v současné době je to ještě riskantnější než kdykoli dříve. Po pádu člověka, kdy vstoupil do světa hřích, se rodíme se sklonem k hříchu, a rodíme se do světa, ve kterém hřích vládne. Takovými základními hříchy jsou sobectví a pýcha. Když jsme se obrátili k Pánu, byla sice přiložena sekera ke kořeni tohoto hříchu, ale neznamená to, že obrácením jsme se automaticky všeho sobectví a hříchu zbavili. Jako Boží děti děláme denně stovky drobných rozhodnutí, zda budeme následovat touhy svého srdce či těla, či zda budeme následovat Pána Ježíše Krista. Manželství je nejnáročnější vztah, jednak pro to, že je to na celý život, jednak proto, že se svým partnerem trávíme ty nejsoukromější a nejintimnější chvíle svého života, kdy je příležitost ke vzájemnému zranění přirozeně největší. Dnešní doba žije ve velikém bludu, že „srdci se nedá poroučet" a že láska je především cit, který na nás nějak padne, ať chceme či nechceme, a který vlastně ani nemůžeme ovládat. Nadto svět ani pořádně nerozumí tomu, co to vlastně láska je, a zaměňuje lásku za zamilovanost či zalíbení v druhém člověku. Populární časopisy a naprostá většina filmů a televizních pořadů nemluví o tom, že láska se projevuje především ochotou k oběti, neví o tom, že láska je do značné míry věcí naší volby, našeho rozhodnutí, a že je to něco, co se můžeme (a musíme) učit. Píši to proto, abys nepodlehla klamu, že nejsi zodpovědná za navázání toho vztahu. Není to něco, „co se Ti prostě stalo". „Asi na mne Amor kých...", zpívá se v jedné písničce. Ne, ten vztah jsi navázala Ty, bylo to Tvé rozhodnutí, za něž jsi zodpovědná, i když jsi třeba pouze reagovala na pozvání či impuls vycházející od té druhé strany. Možná si říkáš, že je to úžasný člověk, a že ve sboru bys takového asi nikdy nenašla. To je něco, co Ti nemohu a ani nechci vyvracet. Vím o tom, že omezením na církev máme skutečně volbu zúženou, a že mimo církev jsou často lidé, kteří v mnohém vykazují určité kvality, jež se v církvi snadno nehledají. Muži v církvi nejsou vždy gentlemanští a dvorní, zdaleka ne vždy jsou to dobří baviči a společníci, a mnozí z nich mají docela křupanské manýry. To, že Tě okouzlil někdo nevěřící, není něco, co bych Ti vyčítal nebo čemu bych se nějak divil. Pokud nás ale Písma v této věci omezuje, bude k tomu asi nějaký důvod. Mám za to, že alespoň trochu těm důvodům rozumím, a prosím Tě, abys je zvážila. Lidé v církvi mohou být společensky neohrabanější, méně vzdělaní a atraktivní, ale pokud mají skutečný vztah k Pánu Ježíši Kristu, mají přece jenom jednu podstatnou výhodu. Jsou ochotni se měnit a s ostatními věřícími mají určitý společný základ, z nějž mohou vycházet, na nějž se mohou odvolávat, k němuž se mohou vracet. K tomuto základu patří mimo jiné určité společné hodnoty, jako je například věrnost, která je v základním partnerském vztahu velmi důležitá. Pokud jsi vůbec kdy nějaký živý vztah k Pánu Ježíši Kristu měla, pak Ti přece nemůže být lhostejné, že Tvůj partner nemá žádný vztah k Božím dětem, že ho nezajímá Bible, že necítí potřebu modlitby. (Možná mi řekneš, že ho Bible alespoň trochu zajímá a že jste si z ní dokonce spolu četli, ale ruku na srdce: je mu chlebem života? Je mu knihou, z níž poznává našeho nádherného Spasitele? Je mu normou pro jeho rozhodování? Víš dobře, že na tyto otázky odpoví záporně.) Milá Andreo, zkušenost ze všech světadílů potvrzuje, že počáteční zamilovanost je něco, co vydrží nanejvýš tak asi dva roky. Ty dva roky (a někdy je to, bohužel, mnohem méně) mají dva lidé na to, aby začali vztah vážně budovat. Zatímco okouzlení mezi věřícím a nevěřícím není nic nesnadného a neobvyklého, společné budování manželství je nejen nesnadné, ale téměř nemožné. Mám-li něco budovat, musím mít nejprve nějaký stavební záměr, nějaký plán. A ten plán souvisí s hodnotami, které zastávám. Pro znovuzrozeného člověka je nejvyšší hodnotou, abych dělal radost Bohu; Tvůj nový přítel ale tuto hodnotu nesdílí a ani sdílet nemůže. Proto nemáte společný základ, na kterém byste mohli stavět. Tady nejde o to, že „mu nevadí", jestli budeš chodit do sboru. Tady jde o to, že věci, které pro Tebe jsou, (nebo snad už jen byly?) tolik důležité, mu moc neříkají. Pokud máš za to, že se Ti něco budovat daří, pak mám obavy, že už něco ve Tvém životě hraje důležitější úlohu, než Bůh. Špatná zpráva je pak ta, že hraje-li něco v našem životě důležitější úlohu než Bůh, pak to není nic jiného než modla. Tou modlou může být ten nový partner, nebo partnerský vztah jako takový, nebo něco jiného. V tom případě bude lepší si to poctivě přiznat. Přiznat si, že Boha opouštíš, je lepší, než si namlouvat, že dále věříš, ale už jinak. Klíčové je, jak moc Tě baví číst Písmo. Pokud už jsi ho odložila, pokud už necítíš ani touhu, ani potřebu ho otevřít, je opravdu zle. Ale ze zkušenosti dobře vím, že mnozí lidé se i dále deklarují jako věřící. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův však už jejich životy přímo neovlivňuje. Ten sebeklam považuji za nebezpečnější než „čistokrevné" odpadnutí. Ten sebeklam je totiž takové plíživé odpadání, z nějž je sice také možno činit pokání, ale je to o hodně těžší, než když si člověk hned zkraje přizná, že Boha vlastně opustil a přestal s Ním počítat. Není vyloučeno, že si říkáš: vždyť já svého partnera chci k Bohu přivést, ale chce to čas a citlivost! Víš, milá Andreo, těch situací už jsem zažil bezpočet, ale ve valné většině nekončívají dobře. Naopak, znám pár případů, kdy někdo udělal radikální rozhodnutí a se svým nevěřícím partnerem se rozešel, a ten pak následně uvěřil - někdy dokonce poměrně brzy. Nechci však, abys na to spoléhala, protože znám i případy, kdy to tak prostě nedopadlo. Pokud si ale říkáš, že ho chceš k Bohu přivést, pozoruj sama sebe, jak se vyvíjí Tvůj vlastní vztah k Bohu. Možná si říkáš něco jiného. „Ach, je to tak těžké, zůstat sama!" Chci Tě ujistit, že Ti v tom rozumím. Zdaleka ne každý z nás má od Boha dar zůstat sám, a většina z nás přirozeně po partnerovi touží. Jak už jsem psal v úvodu, rozhodně Tě nikdo nemůže a nechce odsuzovat za tu touhu. Na druhé straně Tě chci jenom upozornit na to, co opouštíš, abys něco jiného získala. V Písmu je jeden verš, který hovoří k této situaci: Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží (Jer 2:13). Dlouhodobě je skutečně bezpečnější a lepší „pálit se" s Bohem než být v partnerském svazku bez Boha. Když k Bohu voláme, dá nám vydržet agónii nenaplněné touhy po partnerovi. Tento dopis píši s vědomím, že Tě patrně nepřesvědčím. I když bych velice rád. Mám obavy, že si život značně zkomplikuješ, ale na druhé straně Tvým rozhodnutím (které považuji za špatné), ten život nekončí. Chci Ti vyjádřit, že jsem stále připraven Ti dle svých možností pomáhat, a to i tehdy, když od Boha odpadneš a společenství opustíš. Mám sladké zkušenosti s těmi, kteří se po trpkých zkušenostech vrátili. Nepřestanu se za Tebe modlit. Tvůj…