poslal Krestan
Dobrá práce
Michelangelo stál v kamenolomu mezi dělníky. Sám dohlížel na vykládání kvádrů. S výkřiky nadšení, když se z nich nic neodštíplo, naříkajíc jako při neštěstí, když kvádr praskl.
Každý kus byl pro něj postavou a tedy i živým tvorem! Dělníci se často smáli, když vykřikoval například: "Dávejte pozor na jeho nohy! Nezraňte mu ramena! Gramlavci! Ulomili jste mu nos!"
V noci nedokázal spát. Jednou se dokonce stalo, že si ustlal mezi kvádry. Když ráno vstal, i když měl vlasy plné kamenného prachu a oči rudé, byl šťastný. Ještě se ani nerozednilo a už pokulhával mezi kamennými kvádry a prohlížel je.
Jednou při cestě do Florencie cválal na koni s několika přáteli podél mořského břehu.
Byl dobrým jezdcem a miloval rychlost. Tak se stalo, že za chvíli byl již daleko vepředu. Příteli, který zůstal vzadu, se ve svém černém kabátě jevil jako havran, který třepetajíc křídly uhání na svém koni.
Michelangelo nedával pozor, kudy jede a přehlídl cestu, která směřovala od moře a na kterou měl odbočit. Přítel jel s ostatními zkratkou. Mysleli si, že takto Michelangela předhoní, ale když se dostali na křižovatku, nebylo po Michelangelovi ani stopy. Přátele to znepokojilo. Rozhodli se, že někteří počkají na křižovatce a ostatní se rozprchli na všechny strany, aby ho hledali.
Michelangelo zpomalil. Ohlédl se, ale nikoho z přátel neviděl. Pochopil, že sešel ze správné cesty, ale nedokázal se v tu chvíli patřičně zorientovat. Kousek před sebou viděl kamenný domek. Přiklusal a zeptal se na cestu muže, který z něj vyšel a nedůvěřivě si ho prohlížel.
"Nelekejte se, nejsem tulák!" řekl Michelangelo, když viděl, jak se muž v obraně postavil před malé dveře do chaloupky. "Předpokládám, že u vás nejsou poklady, které by se daly odnést!"
Přátelská řeč zmírnila mužův strach
"Pane," řekl, "toto je můj nový dům. Musím dohlédnout, aby se k němu nepřiblížil někdo se špatnými úmysly - ale vás," přátelský úsměv mu rozjasnil tvář, "vás bych chtěl pozvat. Pojďte dál, ať vám mohu nabídnout hrneček mléka. Jste celý zaprášený a také váš kůň potřebuje odpočinek."
Michelangelo musel pořádně zohnout hřbet, aby se dostal dovnitř chaloupky. Muž ho vyzval, aby si sedl ke stolu v jedné jediné místnosti, přinesl dřevěný hrnek s čerstvým, silně páchnoucím kozím mlékem. Na stůl položil také kukuřičnou placku. "Jste prvním hostem v mém domě, Bůh ať žehná vaše
jídlo!"
"Bůh požehnej tvému domu a všem, kdo v něm žijí!" odpověděl Michelangelo. "Je to dobrý dům!" Chválil kameny a to, jak byly přiložené jeden ke druhému.
"Vidím, že kamenům rozumíte," zajímal se muž živě. "Pojďte, něco vám ukáži!"
Muž zavedl hosta před dům a ukázal mu světlou desku, která se vyjímala mezi ostatními šedými kameny - zazděná nad vchodem.
"Ale to je přece nejlepší mramor!" překvapeně zvolal Michelangelo.
"Také jsem za něj celý měsíc pracoval v kamenolomu," řekl muž.
Michelangelo si prohlédl desku.
"Mělo by se do ní něco vytesat, obraz nebo nějaké rčení!"
"Tak," řekl muž a jeho tvář se zamračila. "Myslel jsem si, že by tam něco mělo být. Ale nejsem bohatý, abych mohl zaplatit kameníkovi."
Michelangelo spustil plášť z ramen na zem a odhodil i klobouk.
"Máš dláto?" zeptal se horlivě.
Michelangelův ustaraný přítel zatím dál cválal po pobřežní cestě, až se dostal na dohled malé, kamenné chaloupky. S radostí zahlédl, že jsou před ní dva muži. Udiveně pozoroval zvláštní scénu: Michelangelo stál a opracovával dlátem mramorovou desku nad dveřmi. Pozdravil jej, ale Michelangelo, aniž by se otočil, řekl: "Nevyrušuj mě! Nemám správné nářadí a musím dávat pozor, aby se mi kámen nerozštípl."
Přítel se zájmem pozoroval Michelangelovu
práci.
"Tak," řekl Michelangelo muži a oddychl si. "Vem si své dláto, není nejlepší. Měl by sis pořídit nové." Kriticky prohlížel desku nad dveřmi, na které vytvářely paprsky vycházejícího slunce věnec kolem nápisu: "Bůh ochraňuj dům i ty, kteří v něm přebývají!"
"Výborný nápis," zvolal muž nadšeně.
"A napsaný výborným mistrem!" dodal přítel, ale Michelangelo mu naznačil, aby byl potichu. Poděkování se vyhnul tím, že si nechal vysvětlit, kudy mají jet.
"Vypadáš velmi spokojeně, Michelangelo!" řekl přítel, když už seděli na svých koních a jeli dál.
"Práce, kterou dobře uděláš, poskytuje vždy uspokojení," odpověděl Michelangelo.
Michelangelo Buonarotti
(6. 3. 1475 - 18. 2. 1564)
Mechelangelo se narodil v Caprese jako syn úředníka. Mládí strávil na statku v Settignanu, kde bývalo mnoho kamenických dílen. Chlapec se zájmem pozoroval, jak pod rukama kamenických mistrů dostává mrtvý kámen tvary a vznikají tak úchvatné sochařské výtvory.
Jako třináctiletý se dostal do malířské školy proslulého Franceska da Urbino. Později si jej pro jeho výrazný talent vybral do své akademie florentský panovník Lorenco Medici. Už v osmnácti letech vytvářel Michelangelo sochy tak dokonalých tvarů a krásy, že je znalci považovali za díla starých antických mistrů. Pověst o zázračném sochaři pronikla až do Říma, kam byl ve svých dvaceti letech povolán a dostal významné zakázky. Vytvořil zde mimo jiné i slavnou sochu Pietu, na které pracoval tři roky. Po pěti letech se vrátil do Florencie a tady vytesal své nejznámější dílo - pětimetrovou sochu biblického Davida.
Tuto sochu chtělo vytvořit několik umělců, mezi nimi i proslulý Leonardo da Vinci. Florentští radní však hlasovali pro Michelangela, což Leonardo velice těžce nesl.
Po tomto triumfu byl Michelangelo pozván do Říma papežem Juliusem II. Papež pověřil Michelangela stavbou papežské hrobky a později výzdobou Sixtinské kaple. Když si uvědomíme, že Michelangelo vyzdobil kapli sám, bez pomocníků, za necelých pět let, máme představu jeho pracovitosti a vytrvalosti. Krátce nato vytvořil své druhé nejslavnější dílo - sochu Mojžíše.
Až po patnácti letech se Michelangelo do Sixtinské kaple vrátil a sedm let zde pracoval na fresce Poslední soud.
Ve svých sedmdesáti letech vytvořil ještě architekturu vatikánského náměstí a od roku 1547 se věnoval stavbě baziliky sv. Petra, pro niž navrhl obrovskou kopuli, která však byla dokončena až po jeho smrti.
