Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Když jsem se koncem sedmdesátých let minulého století obrátil, křesťané v naší zemi toto slovo neznali. Později v evangelikálních kruzích zdomácnělo. Zrovna v neděli se mě někdo ve sboru ptal, komu jsem vykazatelný. Jeden bratr mě nedávno požádal, zda by mi nemohl být vykazatelný. Dnes jsme se sešli a začali jsme navazovat vztah. Jenže mně se pojem vykazatelnosti značně zkomplikoval.

Když jsem v osmdesátých letech procházel určitou vztahovou krizí, hledal jsem pomoc u „služebně nadřízených“ ve své tehdejší denominaci. Nenašel jsem. Později jsem zjistil, že lidé, které jsem žádal o pomoc, byli agenti Státní bezpečnosti. Nedá se říci, že by o mně podávali ty nejpříznivější zprávy.

Když jsem se stal už poněkud věhlasnějším pastorem, všiml jsem si, jak mnoho pastýřů nemá pastýře. Byl jsem jedním ze zakladatelů mezidenominační skupinky pastorů, v níž jsme si řekli, že budeme vůči sobě navzájem otevření a budeme hovořit o svých zápasech a modlit se za sebe. Tehdy jsme ještě nepoužívali slova „vykazatelnost“, což je překladem anglického accountability, ale kdybychom to slovo tehdy znali, patrně bychom ho použili.


Bral jsem to tehdy velmi vážně. Sliboval jsem si od toho, že se vyhneme všelijakým pádům, o nichž jsme se čas od času dověděli z USA. V tu dobu jsem už věděl, že řada pastorských rodin žije ve veliké bídě, kterou tají před svými sbory. Domníval jsem se, že když budeme mít takovou dobrou skupinku, kde budeme vůči sobě navzájem otevření a budeme si důvěřovat, jistě se nikomu z nás nic podobného nestane. A pokud ano, nalezneme pohotovou pomoc.

Po dvou letech jsme se zčista jasna dověděli o morálním pádu jednoho z nás. Byl to pro mě obrovský šok. Jednalo se ovšem o bratra, který se v průběhu posledního roku od nás začal vzdalovat – všichni jsme to cítili. Když jsem se z onoho šoku vzpamatoval, vyhodnotil jsem to tak, že šlo o „selhání jednotlivce“, a od té doby jsem při svém vyučování o domácích skupinkách zmiňoval, že i na sebelepších (teoretických) základech založená skupinka nemůže zaručit, že někdo nebude švindlovat. Tuším, že někdy v té době se mezi námi slovo vykazatelnost objevilo poprvé. Sám koncept vykazatelnosti mi ona smutná událost nijak nezproblematizovala.

Později se ale v naší skupince začalo objevovat napětí. Měl jsem pocit, že nejsme zcela zajedno v tom, co je obsahem pojmu „vykazatelnost“. Pro mě tento pojem znamenal, že jsem ochoten bratřím, jimž jsem vykazatelný, otevřít svůj život, mluvit s nimi o tom, co dělám a proč to dělám. Zdálo se mi, že někteří bratři chtějí jít poněkud dál a chápou vykazatelnost tak, že ti, komu je někdo vykazatelný, mají nejen právo mluvit mu do života, ale i mu říci, ba téměř nařídit, co má dělat. V rámci oné skupinky jsem nebyl první, komu mělo být něco nařízeno. Souhlasil jsem s tím, co onomu prvnímu bratrovi říkali – byl jsem s ostatními ve svých radách zajedno. To, že se onen bratr podle našich rad nezařídil, mě mrzelo, ale nevnímal jsem to jako cosi fatálního, co by mělo ukončit naše obecenství. Nicméně nakonec jsme se v této věci rozešli. Odcházel jsem s určitým puncem nepoddanosti a nepoučitelnosti.

Sám jsem se ovšem nadále za vykazatelného považoval a měl jsem dva bratry, kteří do mého života průběžně viděli. Tehdy jsem se sám dostal do velmi vážné krize. Myslím, že jsem své tehdejší chápání vykazatelnosti nijak nezradil a snažil jsem se dostát tomu, co jsem hlásal a vyučoval. Přiznám se, že jsem tehdy čekal od své vykazatelnosti trochu víc, než jsem dostal. Teď vím, že bratři mi prostě dali to, co uměli.

Nedávno jsem se dověděl, že bratr, kterého jsem koncem osmdesátých považoval za svého nejbližšího přítele (a který později vehementně prosazoval „závaznější“ formu vykazatelnosti), byl agentem StB. Vázací akt podepsal v době, kdy mi byl opravdu velice blízký. Když jsem se to dověděl, začal jsem pochybovat o celkovém konceptu vykazatelnosti.

Rozumějte mi dobře: To, že někdo podepsal spolupráci s StB, bych nikomu nevyčítal. Mám tak trochu obavy, že sám jsem možná nepodepsal jen proto, že na mě zase až tak moc netlačili. Pravda, slibovali kde co, kariéru na bohoslovecké fakultě, cesty do ciziny… Při výsleších na mě ale řvali pouze výjimečně a v těch případech, kdy to nastalo, jsem prostě přestal mluvit. Nebyl to nějaký akt statečnosti – byl jsem naopak tak podělaný, že jsem nemohl souvisle mluvit. Trochu jsem poznal estébácké metody – proto nikoho neodsuzuji (i když na druhé straně nikomu neradím, aby se přes takový podpis spolupráce přenášel lehce).

Nicméně naše vztahy byly – alespoň z mé strany – takové, že bych událost tohoto významu nemohl nezmínit svým nejbližším přátelům.

Když mě tedy bratr, jehož jsem zmínil na počátku článku, požádal, zda by mi mohl být vykazatelný, moc se mi do toho nechtělo. Modlil jsem se za to, předkládal to Pánu. A zjistil jsem, že je snadná cesta ven. V Písmu se o žádné vykazatelnosti nemluví. Jsou tam ale dvě krásná slova: láska a přátelství. Chci být tomu bratru co nejlepším přítelem. Slovo vykazatelnost možná z křesťanského slovníku jednou zmizí. Láska a přátelství v něm jistě zůstanou.

Jistě je dobré mít někoho, s kým se mohu sdílet o svých bojích a selháních. Když jsem byl v neděli dotázán, komu jsem vykazatelný, hned jsem jmenoval dva bratry. Vídám je pravidelně, ale nějaké extra hluboké rozhovory jsme v poslední době neměli. Je to proto, že bych jim chtěl něco tajit? Ne. Je to proto, že se nyní v mém životě nic dramatického neděje. Jsem na světě rád, pracuji na tom, co považuji za své poslání, mám rád své bratry a sestry. A věřte nebo nevěřte, hrozně rád o sobě mluvím. Jsem rád, když se mě někdo zeptá, jak se mám, a není to jen zdvořilostní. A odpovídám úměrně hloubce našeho vztahu.

Přátelství může být „nevyvážené“ v tom smyslu, že starší a zkušenější je přítelem mladšímu a nezkušenějšímu. Ale přece musí být – na rozdíl od některých pojetí vykazatelnosti – vždycky obousměrné. Víme, že o přátelství se můžeme pokusit, nemůžeme ho ale nadekretovat.

Myslím, že se bez konceptu vykazatelnosti nadále obejdu. A pokusím se svým přátelům být co nejlepším přítelem.

Ale po svých životních zkušenostech mohu říci a dosvědčit, že tím nejlepším přítelem je Pán Ježíš. Po tom, co jsem se dověděl, vím až příliš dobře a příliš bolestně, že Tě může zklamat i ten nejbližší. A tak nedoufejme v člověka, a to ani tehdy, když vypadá sebeduchovněji.

A pokusme se být těmi nejlepšími přáteli.

A buďme vděčni za všechny přátele, které máme.

5. října 2009

 Zdroj: http://dan.drapal.org