Je to jeden z mnoha veršů Starého zákona, kde nám svědek z vyvoleného národa vyznává svou naději v Boha Hospodina. V tomto verši prosí o zdrcení pronárodů strachem. V jiných jde dál a žádá pomstu, smrt, nebo vyhubení potomstva, jak je patrné třeba z tohoto výňatku:
Boží člověče, ty který znáš Ježíšova slova blahoslavenství vyřčená v kázání na hoře, uvědomuješ si, že v nich není ani zmínka o blahoslavenstvích vyřčených žalmistou?
Ze Starého zákona je to zřejmé: Vyvolený lid jsem my a pronárody jsou ti druzí lidé. Z mnoha veršů ani nedokážeme vystopovat, zda ty pronárody jsou vůbec lidé. Svévolníky se pak míní lidé, kteří se projevují jako ti, co s Bohem nepočítají a tedy svévolně jednají. Dobře je to pochopitelné z Žalmu 10:3-11. Právě takovým patří přerazit paži (Žalm 10:15). Jinde je ve Starém zákoně na pronárody a svévolníky sesílán Boží hněv, slova záhuby, zatracení, pomsty. A ti přátelsky naklonění jsou tu proto, aby vyvolenému lidu sloužili:
[Izajáš 61:5,6] Stanou zde cizáci a budou vám pást ovce, synové ciziny budou vašimi rolníky a vinaři. Vy pak budete nazýváni „Hospodinovi kněží“, bude se vám říkat „Sluhové našeho Boha“. Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou.
K významu slova „svévolník“ jen malé upozornění, že třeba Bible Kralická místo něj používá „bezbožník“. My pod tímto výrazem chápeme ateistu. Jde však spíš o praktickou formu ateismu, než o přesvědčení o Boží neexistenci. Neboť v době psaní těchto textů nikdo nepomyslel, že neexistuje Bůh, bůh či bohové.
My svatí a oni zatracení
Takže vidíme, že když chceme, najdeme ve starozákonním Písmu jednoznačně vyjádřeno:
Na jedné straně jsme my, kteří máme Boha na své straně. My, posvátné kněžstvo.
Na druhé protipólné straně jsou oni, kteří mají odsouzení, a to všemi možnými prostředky, které jsou schopni lidé vymyslet. K rozdělení na dvě transparentně odlišné skupiny se používá slovo „dichotomie“ a člověk takto myslící rozděluje: Buď všechno, nebo nic. Buď bílé, nebo černé. Neboli jsme tu my svatí a oni ostatní odsouzení.
Takové rozdělení má však problém: Ten první spočívá v tom, že výběrem veršů, které dichotomii obsahují, ačkoliv jsou takové verše početné, se naruby staví poslání Písma. Přesně tak vznikly rasistické a jiné rozdělující ideologie. Jednu z nich převzal Hitler, který na rozdíl od starozákonních autorů sám stanovil, kdo jsme my vyvolení, a kdo jsou oni, ti určeni ke zničení, nejvýše ke službě a otroctví. I když mu notně napomohlo zneužití Darwinovy teorie o vývoji druhů a o přirozeném výběru, jinak nazývanému bojem o přežití. A jak nám říkal ve volných chvílích jeden starý učitel, pomohl mu i sám vyvolený národ. Nemohou totiž současně vládnout dva vyvolené národy.
Rozděluje a verše vytrhává člověk. Bůh nikoliv
Jiné verše Starého zákona, a je jich mnoho, tak jednoznačně nehovoří. Některé přesvědčivě potírají dělící čáru mezi těmito dvěma skupinami lidí, mezi „my a oni“:
[Žalmy 14:2,3] Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.
Každý si ty další verše může najít, neboť Bůh není dichotomní, nerozděluje, nikomu nestraní. Spravedlivý soudce nemůže napřed rozdělit a pak jednu ze stran odsoudit. Ostatně, soudce ve starozákonním významu je ten, kdo uvádí do pořádku narušený řád, odstraňuje narušení, aby se řád stal opět harmonickým pro všechen lid a vůbec pro celé stvoření.
Ježíš tvoří novou hranici: Rozděluje svět svým ohněm
Když Ježíš vyprávěl podobenství o sluhovi, jemuž pán svěřil úkol nad ostatním sluhy po dobu své nepřítomnosti a on svého postavení zneužil a začal své soukmenovce bít (Lukáš 12:36-40), Petr se Ježíše otázal, zda je určeno jen učedníkům nebo všem. Ježíš podobenství zopakoval s doplněním, že víc bude bit nezdárný služebník, který vůli pána zná. Kdo ji nezná, bude bit méně. Budou tedy biti všichni nezdární služebníci, kteří v době nepřítomnosti svého pána utiskují ostatní služebníky z domu.
Řekl také, že po dokonání Jeho díla dojde k novému rozdělení:
[Lukáš 12:49-53] „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“
Tady nejde o rozdělení podle národa či vyvolenosti. Tady jde o rozdělení způsobené ohněm Ježíšova poslání, je to oheň, který zachvátí všechny. I rodina, národ nebo společenství chrámového kultu bude rozděleno zevnitř. Vznikne úplně jiná dichotomie, jiné rozdělení: Na jedné straně my, kteří jsme pokřtěni Kristovým ohnivým křtem a na druhé straně ti, kteří tak pokřtěni nejsou. Jsme tu my, kteří máme Krista a oni, kteří Krista nemají. Nic mezi neexistuje, nelze mít Krista jen půl a sloužit dvěma pánům.
Boží služebníci se nesmí rozdělovat, ale usmiřovat
Ježíšovo vysvětlení pokračovalo, a to již razantněji:
[Lukáš 12:56-58] „Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení.“
Tady již snad není zapotřebí dalšího vysvětlení. Svět je sice rozdělen na lid Kristův a ostatní, jenže Kristovi služebníci musí žít ve smíru. Nemůže být dům Kristův rozdělen, nemohou tu být pod jednou střechou služebníci jednoho Krista a jiní služebníci téhož Krista. Kdo to nepřijme, musí počítat s tvrdou odplatou:
[Matouš 5:21,22] „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo obviňuje z prázdnoty před Bohem svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra obviňuje z bezbožnosti, propadne ohnivému peklu.“ (Doplněno vysvětlivkami podle ČEP 2001)
Nezdárný služebníku Kristův, který biješ ostatní Kristovy služebníky, i ty, který vytrhuješ biblické verše abys jimi ostatní bil, víš co tě čeká? Když ne, přečti si to!
Bůh nezná rozdělení. Usmiřuje láskou
Při pozorném čtení se usmíření stvoření prolíná Starým zákonem a i při ledabylém je o něm celý Nový zákon. Vyjma Zjevení, ale účel tohoto díla je jiný, dává naději pronásledovaným. Nemá asi smysl mluvit o lásce k bratrům, bližním a nepřátelům. To každý chápe. Zkusme si vzít blahoslavenství, které u většiny lidí budí rozpaky: Blahoslavení chudí duchem (Matouš 5:3), nebo dokonce chudí vším (Lukáš 6:20).
Otázka: Proč bych měl být chudý duchem, nebo proč bych měl rozdat všechno co mám, abych byl chudý? To mám potom jít žebrat? Copak je chudoba zárukou dobra? Spíš víme, že to bývá naopak.
Dobrá otázka, ale ještě lepší je odpověď z nesčetných vyjádření Písma: Bůh má rád chudé, vyslýchá jejich modlitby, slyší na jejich volání. Podle toho, jak se k chudým chováme také soudí. Kdo neumí být chudý duchem, tedy nedokáže odložit svou pýchu a povýšenost a přijmout pokoru a odevzdání, ten ať se alespoň zbaví svého majetku, aby se dostal do společenství chudých. Těm patří království Boží, a to již tady a teď.
Boží usmíření chudobou nezná rozdělení
Teprve jsme-li chudí duchem nebo chudí ve všem, přibližujeme se těm druhým, od nichž nás dělí Kristův křest: Neboť nám zůstane jen Kristus, my máme Krista, toho nám nikdo nemůže vzít. My Ho máme, oni nemají nic, protože jediné, co má na tomto světě cenu, je Kristus, to ostatní je nic. My jsme v jejich očích chudí, oni jsou chudí v našich očích. Pak žádná dichotomie, žádné rozdělení neexistuje. Chudobou nás s nimi spojuje Kristova láska.
[2 Korintským 6:10] ...máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.
Ty křesťane! Obohacuješ láskou a tím stavíš království, nebo ve svém padlém království si libuješ v ničení i toho mála, co tu Božího zbylo?