poslal Frantisek100
Vzpomínám na jedny věřící přátele.
Darovali nám knížku o manželství od nějakého věřícího autora. Četl jsem jí
manželce, když žehlila. Jedna pasáž nás rozrušila. Neladila s naším cítěním. Autor v ní popisuje, jak se manžel vrací z
práce a manželka všechno nechá a slouží jen jemu, obskakuje ho, běží udělat
kafíčko apod.
" Myslíš, Františku,
že se tu celý den flákám, že nemám nic na práci, když se starám o malé
děti…? Myslíš, že já si to kafíčko a obsloužení nezasloužím jako ty? Víš, co práce času zaberou děti, vaření, uklízení praní a
také nakupování a věnování se dětem…?…
Já se za celý den nezastavím."
Musel jsem dát
manželce za pravdu. Došli jsme k závěru, že autor této knížky je prostě ten"tata",
co je v rodině " Pán" Je to
vlastně spíše sobec a ženu má jako služku. A činí tak s klidným svědomím, že
tak je to správně a podle Boha. Tohle
není však láska, ale láska spíše k sobě a nepochopení toho druhého. I ostatní pasáže knihy preferovaly muže jako
nejvyšší autoritu v rodině a z toho pak závěry k praktickému spolužití.
Když jsme pak brzy na
to strávili pár dní dovolenou se třemi
rodinami evangelických věřících přátel, všimli jsme si také tohoto znaku u dvou
rodin. Vztah muže k ženě byl nadřazený, panovačný. Přece jsme si však z tohoto
setkání přivezli jednu dobrou zkušenost. Společná modlitba manželů. Začali jsme
se společně modlit a společně studovat
Bibli a zamýšlet se nad tím, co nám Bůh chce sdělit. To nám pak hodně pomáhalo.
Ale jak to bylo na začátku?
Měli jsme svatbu v katolickém kostele a byli
jsme dost mladí, 19 a 22 let.V té době
jsem se s věřícími nekatolickými přáteli stýkal jen pomocí dopisů. Místo, kam
vedly naše první společné procházky před
svatbou byly cesty k poutnímu kostelíčku. Moje dívka dokončovala třetí ročník
zdravotní školy a plánovala po čtvrtém
ročníku studium na lékařské fakultě. V poutním kostelíku se modlila za to, aby našla hodného kluka.
Zamilovali jsme se jeden do druhého a nikdy na vycházce nezapomněli zajít na ono kouzelné místo, náš kostelíček. Jezdíval jsem z dalekého města, kde jsem dokončoval poslední ročník školy. A pak další rok z pohraničí, kde jsem dostal pracovní místo. Po roce jsem našel práci dvě desítky kilometrů
od jejího bydliště a mohl jsem bydlet v domě jejích rodičů. Toužili jsme být spolu jako manželé a
tak jsme za dva měsíce po tom, co jsem bydlel u nich doma, měli svatbu.
Manželka se rozhodla, že je pro ni důležitější mít děti,
pokud jí to zdravotní stav umožní, než lékařský titul. Určitě by školu zvládla,
vždyť po celou dobu měla na zdravotní škole měla jen samé výborné na
vysvědčeních.
Svatbu jsme chtěli
mít před Bohem v našem kostelíčku. Díky jedné hodné paní jsme se mohli
setkat s panem farářem. Byl moc rád,
že chceme, aby nás oddal. Po předložení
křestních listů, které jsme oba měli a obdrželi z far, kde jsme se narodili,
nevznikl žádný problém. Termín byl domluven den po úřední svatbě na radnici. Do
našeho místa oddání jsme cestovali vlakem a v kufru měla manželka sbalené šaty.
S námi pak jel její otec a strýček. Maminka bohužel nesnášela žádné cestování,
byla doma a modlila se za nás. Ve městě
jsme se zastavili u naší hodné paní, kde
se manželka převlékla do svatebních šatů,
a zavolali jsme pro nás dva taxíka. Ostatní šli do kostelíčka pěšky.
Řidič taxíku však zamířil rovnou na radnici a tak jsme ho museli opravit a
vysvětlit mu, že tam už jsme byli včera
a v jiném městě.
Pan farář nás oddal a bylo to dojemné a krásné. Paní, která vše zařizovala,
plakala. Cítili jsme, že tohle je něco zcela
jiného než na radnici. Po skončení obřadu jsme se vraceli už pěšky do bytu naší
paní, posvačili párky, manželka se převlekla a vraceli se domů k mamince. O naší svatbě v kostele se nikdo v okolí ani
v zaměstnání celkem nedozvěděl. Možná to bylo i dobře, i
když v mém zaměstnání by jim to ani nevadilo. Těžko by za mne sehnali náhradu.
Nikdo s takovými dětmi nechtěl pracovat
a byl jsem tam jediný s vysokou školou.
Čas šel dál.
Narodily
se nám dvě děti a každé těhotenství manželka proležela. Po posledním porodu,
když po měsíci musela jít na určitý zákrok, přišla málem o život. Opilý lékař
ji protrhl dělohu a málem vykrvácela. Za deset let zjištěna rakovina a za
dalších dvacet druhá rakovina. Přesto jsme pevně věřili v Boží ochranu.
Radovali se ze státního bytu, který jsme dostali díky tomu, že jsem se zavázal,
že v zaměstnání zůstanu. Byt jsem si zařídili skromně a díky tehdejší novomanželské půjčce jsme byli
se vším spokojeni. Děti jsme nechali na přání babičky pokřtít u toho samého
hodného faráře a na stejném místě. To už
nejmladšímu byly dva roky a bylo možné cestovat zase vlakem. Pan farář měl
velkou radost.
Víru jsme neztratili a to, co jsme potřebovali poznat, jsme
nalézali i v jiném společenství než v katolickém.
Možná, kdybychom bydleli poblíž kostelíčka a denně se stýkali s panem farářem,
přimkli bychom ke katolickému způsobu víry. Duchovní hlad nás zavedl jinam.
Tam, kde je také Boží přítomnost, ale po
roce 89 se spíše ukázalo, že jde o politické spolky.
Vážím si všech
poctivých lidí bez ohledu na jejich náboženské i politické vyznání. A ta zkušenost s Bohem je
to nejcennější, co máme. Všichni jsme hříšní a někdy chybujeme. Bez milosti
Pána Ježíše bychom před Bohem neobstáli.
Po roce 89 jsme se hodně zklamali ve věřících lidech. Najednou
se jich vyrojilo tolik a i těch, co dříve byli aktivní v tehdejším politickém
systému. Museli jsme si zvykat. Časy se prostě měnily a někdy nepochopitelným
způsobem. Zatímco se zdálo, že bude více lidí křestansky zaměřených, nic
rakového se nestalo. Vše za vychladlo a chladne čím dál víc.