poslal Nepřihlášený Dan Drápal je jedním z mých nejoblíbenějších publicistů. Právě proto na mě jeho článek Křesťané a Evropská unie (NP, 20.12.2008) zapůsobil jako studená sprcha. Autor uvádí, že jeho cílem je “upozornit
na některá vážná zjednodušení a poukázat na souvislosti, které se
nemusí v tomto dějinném okamžiku jevit jako relevantní.” Obávám se však, že zjednodušení či spíše nepřesností a omylů se dopustil právě Dan Drápal.
Dvě smlouvy nahrazují dvě smlouvy
V článku například píše: „Odpůrci Lisabonské smlouvy ovšem
nezřídka zapomínají, že Lisabonská smlouva není krokem k větší
složitosti, ale ke zjednodušení: Nahrazuje celou řadu jiných smluv,
které jsou ve svém souhrnu mnohem delší a nesrozumitelnější.“ To
byla často používaná teze zastánců odmítnuté euroústavy. Fakta jsou
však jiná. Současná EU stojí v zásadě na dvou(!) smlouvách – Smlouvě o
založení Evropského společenství a Smlouvě o Evropské unii. Ona „řada
smluv“ – Maastrichtská, Amsterodamská a Smlouva z Nice – jsou ve
skutečnosti dohody o změnách oněch dvou základních smluv. Jinými slovy
jejich novelizace. V Úředním věstníku EU byly obě smlouvy již
publikovány v konsolidovaném znění. Lisabonská smlouva má ve
skutečnosti opět formu další novelizace a zahrnuje opět dvě základní
smlouvy – Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o fungování Evropské unie.
Drápalovo upozornění je tedy mylné.
Kompromisy nebo diktát?
Překvapivá je také autorova poznámka o tom, že vývoj složitých smluv
je důsledkem neustálého vyjednávání, kompromisů a vyvažování, prostě „opakem toho, čím mnozí odpůrci Evropské unie straší: Tedy jakéhosi válcování silou.“ Úniky zápisů z diplomatických jednání nám poslední dobou ukazují, jak neposlušné státy „nejsou válcovány.“ Příklad? „Musíme na ně udržet rozumný tlak… Chceme na Irsko vytvořit tlak a použít všechny dostupné nástroje…”
Slova o Irsku a odmítnuté Lisabonské smlouvě. Autor? Podle “uniknutého”
zápisu z ministerstva zahraničních věcí je jím státní tajemník
ministerstva zahraničních věcí Francie pro evropské záležitosti Jean
Pierre Jouyet. Zápis z jednání europoslanců s hlavou českého státu je
také hodný pozornosti.
Základním problémem ovšem je, že Drápal zkombinoval kompromisy při
sestavování základních smluv s možností “převálcování” menších států
při přijímání běžné legislativy (směrnic, nařízení, rámcových
rozhodnutí), na kterou upozorňují euroskeptici. Při přijímání těchto
legislativních aktů je samozřejmě důležitá metoda hlasování a síla
hlasů zástupců jednotlivých zemí. Právě v této věci přináší Lisabonská
smlouva pro Česko změny k horšímu. Na druhou stranu, v obou případech
je jasně vidět, jak unijní “kompromisy” vypadají. Velcí hráči řeknou
“100,” malí nesměle podotknou: “5.” Výsledkem je 90, ale v Unii se tomu
říká “kompromis.”
Ostatně, někdo by nám možná mohl vysvětlit, proč se ony
“kompromisní” základní smlouvy od roku 1992 mění každých pár let, a to
celkově ve směru k větší koncentraci moci do Bruselu. Není nutné být
vůči mocným v EU agresivní, ale není nutné být hloupý a nechat se
oblbnout tím, že se jimi vytyčený cíl rozdělí do mnoha krátkých etap,
aby každá jednotlivá úprava smlouvy vypadala jako mírnější změna, jako
větší kompromis. Zvláště křesťané by se na vývoj měli dívat s
dlouhodobým nadhledem. Od roku 1992 pro to již máme dostatečně dlouhou
dobu.
Unie jako mírotvorce
Diskutabilní je i další teze eurooptimistů, kterou Dan Drápal
použil: úspěch evropské integrace ve věci mírového soužití. Je těžké
posoudit, nakolik je mír v Evropě výsledkem EHS, resp. EU. Oxfordský
historik John Laughland došel k závěru, že Unie na mír v Evropě neměla
vliv. Důkaz v této věci nemůže podat žádná názorová strana. Je ale
faktem, že mír mezi sebou dlouhou dobu v poválečném období udržely i
jiné země, které spolu sousedily nebo byla mezi nimi jistá rivalita až
nepřátelství. Je navíc smutné, když i Drápal pozapomíná na americkou
poválečnou angažovanost a význam NATO. Každopádně, i kdyby „bruselská“
integrace mír zajistila, je zřejmé, že jej až do konce studené války
dosáhla ve svobodnější formě – v podobě EHS. Smluvní smršť 90. let,
vedoucí k mocenskému posilování bruselského centra, k tomu
nepotřebovala. Současná EU se naopak snaží rozšířit svůj „záběr“ právě
i na ne-ekonomické oblasti, včetně vojenských otázek. To, mimochodem,
už začalo narážet i na rozpaky amerických spojenců. Antiamerická
anarchistická mládež z toho možná jásá. U evangelikálních křesťanů by
však případná podpora takovým tendencím byla překvapivá.
Vědí politici, co schvalují?
S rozpačitým překvapením přijímám i další Drápalovu poznámku: „Nezdá se, že by menší státy (Nizozemí, Dánsko) měly strach, že je Německo co nevidět zase začne válcovat.“
Kdo viděl pořad 168 hodin s reakcemi našich čelných politiků na otázky
o EU a Lisabonské smlouvě, viděl, co bylo zřejmé i dříve: politici
nemají o Lisabonu páru! Jednoznačné odmítnutí projektů evropských
mocných navíc dnes vyžaduje osobní sílu a politickou statečnost. Kdo
sleduje zpravodajství z jiných členských států EU, nemá vůbec iluze o
tom, že by situace v jiných zemích byla výrazně lepší. Občané se ve
smlouvách nevyznají, politici bohužel většinou asi také ne. Příkladem
je mimochodem i dřívější petice „Jsme pro Evropskou ústavu,“ v které se
velmi angažovala (a byla možná i její autorkou) Drápalem chválená Jana
Hybášková. V reakci na tuto petici vydalo několik lidí (mezi nimi šéf
katedry ústavního práva na právnické fakultě) prohlášení „Jsme pro
Evropu svobody a demokracie.“ Šlo o seznam omylů v petici Hybáškové a
upozornění na věci, které byly vydávány jako přínosy euroústavy,
přestože jsou již obsaženy v současných smlouvách.
Lisabon není politicky neutrální
Zásadní tezí je Drápalovo upozornění, že „Lisabonská smlouva je rozhodovací mechanismus, nikoli politika”
a náznak, že v případě lepší duchovní atmosféry v Evropě by Lisabon
zůstal a politika by se změnila. Lisabonská smlouva bohužel není
ideologicky neutrální dokument. Explicitně navíc stanoví, že dosud
nezávazná Listina základních práv EU “má stejnou právní sílu jako
Smlouvy” (čl. 6, odst. 1 SEU).
Lisabon například pro výkon jedné z nejmocnějších funkcí EU uvádí tyto podmínky: „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.“
(zvýraznění JZ). Eurokomisařem tedy nemohou být nedostatečně
„evropanské“ osobnosti, byť by získaly mandát od voličů a splňovaly by
odborné a morální předpoklady? Nebo je snad „evropanství“ logickou
podmínkou pro výkon funkce komisaře? Proč tedy tato podmínka chybí v
současných smlouvách? Ty totiž uvádějí podmínky neideologické: “Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a poskytují veškeré záruky nezávislosti.“
Ono „evropanství“ jistě není bez významu, když při překopírování
podmínek ze současných smluv stálo autorům Lisabonu za zásah do textu.
Jako výsměch pak působí silně „antidiskriminační“ orientace
připravovaných smluv, která vypadá jak z pera Džamily Stehlíkové, snad
nejevropštější Evropanky.
S Bruselem za klima studenější!
Tragikomiky je však v připravované smlouvě více: jedním z cílů Unie
je podle ní například „boj proti změně klimatu.“ Nemusíme v této věci
zrovna sdílet názor prezidenta Klause, ale patří konkrétní stanovisko k
této hypotéze do základního právního dokumentu? Není spíše na
demokraticky volených politicích, aby dle smluvně definovaných postupů
přijímali stanoviska a opatření ke konkrétním výzvám doby? Vždyť jejich
názory a názory vědců se mohou měnit – ovšem pouze ve svobodné a
demokratické společnosti.
V Listině základních práv, povýšené Lisabonskou smlouvou na právně
závazný dokument, je také obsažen explicitní zákaz trestu smrti. I to
je změna oproti současným smlouvám (i když jeho zavedení by bylo zřejmě
nemožné už v současné době). Opět se ptám: neměli by o této citlivé
otázce rozhodovat politici, ať již na úrovni členských států (podobně,
jako v USA) nebo Unie? Je vhodné vyřadit toto téma z demokratické
diskuse jeho zákazem v základním smluvním dokumentu? Podobné otázky lze
klást i k „sociálním právům,“ k zákazu nucených prací (bez uvedení
výjimky pro odsouzené v rámci trestně-právních mechanismů), k právu na
stejné (tedy velkorysé) pracovní podmínky pro příslušníky neunijních
zemí, kteří pracují v členských zemích EU a podobně. Slovy právníka
Tomáše Břicháčka je Charta „výkladní skříní evropské postmoderní
levice“ (viz Břicháček, T.: „Lisabonská smlouva: socialismus na věčné
časy,“ Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, prosinec 2008).
Unie a komunismus
Zcela zbytečnou a smutnou je však Drápalova poznámka k prezidentu
Klausovi a srovnávání Evropské unie s komunismem, které je podle
Drápala „trestuhodné.“ Drápal uvádí, že EU nemá žádné politické vězně.
Pastor Green byl ve Švédsku za kázání, ve kterém kritizoval
homosexualitu, odsouzen na měsíc do vězení. Odvolal se a nakonec do
vězení nešel. Zákon, který to umožňuje, je však faktem. Podobné zákony
byly navíc schváleny v posledních letech i jinde v EU. Byl by pastor
politickým vězněm, nebo ne, pane Drápale? Není snad tradiční křesťanský
přístup k homosexualitě, vyjádřený navíc při kázání, politickým názorem
stejně, jako odmítání komunismu? Jistě, jde o členské státy, nikoli o
EU jako takovou. Jenže EU je z členských států složena a její povinná
„antidiskriminační“ legislativa je dokonalým dlážděním cesty k
politickým vězňům, i když se jim bude říkat jinak - stejně jako za
komunismu.
Přesto přese všechno, když prezident před lety přirovnal EU k RVHP,
zdůraznil, že jde o podobnost strukturální, nikoli ideologickou. Že
tomuto rozdílu snad nerozuměli či nechtěli rozumět někteří novináři a
eurofilové je pochopitelné. Že by mu nerozuměl ani jindy kriticky
myslící a inteligentní Dan Drápal je však s podivem.
Možná panu Drápalovi vadilo srovnání arogance některých europoslanců
s bolševickou vrchností SSSR v roce 1968. Domnívám se, že takové
srovnání bylo zcela na místě a jestli to Drápal nevidí, připomíná
biblická slova o těch, kdo vidíce nevidí, slyšíce neslyší.
Odmítnutí Lisabonu není „ano“ Moskvě
Přitakání Topolánkově dilematu „Lisabon nebo Moskva“ asi příliš
nebere v potaz členství naší země v NATO ani silně proruské tendence v
některých mocných unijních státech. Připomeňme však, že naše případné
odmítnutí Lisabonské smlouvy nezakládá žádný právní nárok vyloučit
Česko z EU podle současných smluv. Ty jsou, jak Topolánek sám nepřímo
potvrdil, jednostranně nevypověditelné. Bez souhlasu ČR by tedy trvaly
všechny závazky ostatních členských států EU vůči Česku, a to i tehdy,
když by vytvořily „novou EU“ bez České republiky. Taková nová
mezistátní smlouva by totiž bez souhlasu České republiky nemohla rušit
smlouvy stávající. To není konstatování přání, ale reflexe podmínek
současných unijních smluv a Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
Dan Drápal připomíná svůj vstup do KDU-ČSL. Místo ovlivnění lidovců
k realističtější politice měl však tento počin, obávám se, spíše opačný
účinek. Dan Drápal, dříve kriticky myslící publicista, jakoby přejal
argumentaci takových euroexpertů, jakými jsou jím chválené
europoslankyně Roithová a Hybášková. Nevím, jestli jednoznačný
euroskepticismus je v souladu s boží vůlí. Sice myslím, že Bůh nemá rád
Babylónské věže, změti jazyků, spojených pýchou, ale možná se na věci
dívám nesprávně. Ovšem z faktů o unijních smlouvách, odvozených
legislativních normách a o jejich výkladu Evropským soudním dvorem mi
nepřipadá, že by Bůh, který je Pravda, byl zrovna euronadšenec. Naopak,
fakta o EU mě děsí. Dan Drápal totiž není jediným, kdo pamatuje
komunismus a četl Bibli. Zbývá mi tedy prosba, která snad nebude znít
povýšeně: pane Drápale, prosím, proberte se. Přestaňte automaticky
opakovat to, co slyšíte a vraťte se k tomu, v čem jste byl přínosem: ke
kritickému, konzervativnímu myšlení.
Jiří Zahrádka
http://neviditelnypes.lidovky.cz