KAPITOLA 5. ZVYK A PŘÍKAZ

V tomto bodě vám chci představit způsob vyjadřování, který jsem shledal užitečným. Nazývám jej "zvyk a příkaz" a považuji jej za tak důležitý, že jsem ten výraz použil jako název celé brožurky. Pokud mi bude vysvětlení trvat trochu dlouho, mějte se mnou strpení. Považuji to vysvětlení za naprosto nezbytné v celé té záležitosti a za tu jedinou naději jak se vyhnout rozkolům, které se bohužel příliš často mezi křesťany vyskytují. Mezi Božím lidem jsou určité rysy, které existují kvůli Božím příkazům. Jestliže je něco v Písmu jmenovitě nařízeno, pak to musíme do našeho životního stylu zahrnout; jestliže je něco jmenovitě zakázáno, pak to musíme vyloučit. ( To je ovšem zřetelně dnešní problém ) Avšak jiné rysy existují kvůli zvykům - různé obyčeje, které jsou zavedeny proto, že se v té době zdají výhodné pro jednotlivé věřící, nebo pro život společenství Božího lidu, nebo to je jen prostě tradice. Bůh naše zvyky nezamítá - pokud samozřejmě nejsou v rozporu s něčím, co On výslovně učí, zakázal, nebo když nám dal absolutně jasně najevo, že přišel čas na vyřazení určitého zvyku. Synagoga je dobrým příkladem. Bůh ji nezavedl. No bible nám ale říká, že chodit do synagogy každou sobotu, bylo Ježíšovým zvykem (Lukáš 4:16).

* * * * * * * * * * * *

Chovám vřelé pocity ke každému, kdo miluje Pána Ježíše Krista a ukazuje to tím, že se snaží žít pod jeho vládou; chovám vřelé pocity ke každému, kdo touží Ježíšovým jménem sloužit a být požehnáním lidem kolem. Myslím, že by nebylo správné, kdyby mi jejich tradice zabránily v družbě s nimi, v tom, abych je podporoval a povzbuzoval, modlil se za ně, sdílel se s nimi s chápáním Slova - jen proto, že jsem se já osobně odloučil od jejich tradicí. Ani bych se nesnažil přitáhnout je do našich nových způsobů. Nikdo se nepokoušel "obrátit" nás. Řekli nám o jejich vlastní změně a nechali to tak, kromě odpovídání na jakékoliv otázky, které jsme jim kladli. Věřím, že Bůh má nachystanou velkolepou budoucnost pro "neorganizované" církve (ostatky), ale jen On to uskuteční. Pokud je někdo svým vnitřním přesvědčením veden tím směrem, pak bych chtěl takového věřícího na jeho cestě povzbudit. Já sám se ale nebudu pokoušet ho k tomu ani vést ani přesvědčovat. V této brožurce se nesnažím o nic víc než povzbudit drahé přátele v nestrukturovaných církvích v tom, že svými současnými kroky se dobře pasují do Božího rámce; a ujistit drahé přátele ve "strukturovaných" církvích o tom, že ti z nás, kteří se stali "neorganizovanými", jsme nevykolejili, tak jak seoni možná obávají, nebo nás odsuzují.

KAPITOLA 6. KDYŽ VĚŘÍCÍ UCTÍVAJÍ

Na vzdory tomu co už zde bylo probráno, mnoho z vás je určitě stále ještě znepokjeno bohoslužebnou stránkou křesťanského života těchto "nestrukturovaných" lidí. I když Písmo, jak se zdá, neobsahuje žádný jasný příkaz k "pravidelným kolektivním bohoslužbám", Bible je plná obecnějších příkazů ve smyslu: "Uctívej Hospodina Boha svého". A dohadujete se, jak někdo může Boha uspokojivě uctívat, když zanedbává tak cenné příležitosti jako nedělní či sobotní bohoslužby a shromáždění na uctívání! Také mne ta otázka znepokojovala během mých počátečních vyšetřování těch, kdo "opustili struktury". Měl jsem ale pocit, že to mohu vyřešit jen kdybych měl na Bibli založenou definici toho, co "uctívání" vlastně je nebo co činí z věřícího "uctívače". A tak jsem se probral Biblí a vyhledal každý případ, ve kterém lidé uctívali. K mému údivu jsem zjistil, že biblické zmínky uctívání obyčejně vůbec nebyly spojeny s tím, co se dá nazvat "náboženská shromáždění" nebo "bohoslužby"! VYŠLO MI JASNĚ NA JEVO, ŽE UCTÍVÁNÍ BYLO TÉMĚŘ V KAŽDÉM PŘÍPADĚ SPONTÁNNÍM VYJÁDŘENÍM VDĚČNOSTI HOSPODINU, UPROSTŘED JAKÉKOLIV SITUACE, NA JAKÉMKOLIV MÍSTĚ VE KTERÉ SE VĚŘÍCÍ NACHÁZELI, SPÍŠE NEŽ NĚCO, CO SE DĚLO V URČENÝ ČAS A NA URČENÝCH MÍSTECH. Dovolte, abychom letmo pohlédli na některé typické příklady věřících jak uctívají...

Vzpomínáte si na tu příhodu o Abrahámově služebníku, jak hledal manželku pro Izáka mezi rodinou vzdálených příbuzných? Tou první osobou ke které promluvil když dospěl k cíli své cesty, byla, jak se ukázalo, Izákova miloučká mladá vzdálenější sestřenice Rebeka! Kromě toho, po praktičtější stránce, její otec mohl utrmácenému cestujícímu nabídnout nocleh. Sluha v tom všem rozeznal víc než čirou náhodu. Cenil si toho Božího řízení a své ocenění vyjádřil. Genesis to líčí následujícím způsobem: "Odvětila mu: 'Jsem dcera Betúela, syna Milky, kterého porodila Náchorovi'. A dodala: 'Slámy i obroku máme dost, i místo k přenocování!' Tu padl muž na kolena, klaněl se Hospodinu a řekl: 'Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abraháma, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost. Dovedl mě až do domu bratří mého pána'." (Genesis 24:24-27). Žádná bohoslužba, žádný předem plánovaný určený "čas na uctívání", nebo odložení poděkování na dané místo a čas - ale jednoduše uctívání! Nebo považte pasáž z Exodusu. Mojžíš se právě vrátil do Egypta po svém zážitku "hořícího keře" s povoláním, aby vedl Izraelce z jejich otroctví a útisku... "Pak šel Mojžíš s Áronem a shromáždili všechny izraelské starší a Áron jim vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi. A Mojžíš také učinil před očima lidu ona znamení. A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich jho, padli na kolena a klaněli se." Vzpomeňte si na ten případ, kdy ne příliš sebejistý Gedeon byl Hospodinem povzbuzen k tomu, aby za noci vešel do nepřátelského tábora a naslouchal rozhovorům ve stanech. Slyšel, jak voják vypráví svůj sen, který jeho kolega vyložil jako Gedeonovo drtivé vítězství! Soudců 7:15 říká: "Když Gedeon slyšel vyprávění toho snu i jeho výklad, poklonil se Bohu". Nebylo to žádné shromáždění. Žádná bohoslužba nebyla předem zařízena. Bylo to uctívání "na místě", spontánní, v průběhu vlastního života. Tu a teď. Neobvyklý příklad uctívání najdeme na začátku Jobovy knihy. Job se právě dověděl o "neočekávané" bouři, která zničila dům, v němž byli "náhodou" v tu chvíli shromážděni všechny jeho děti. Všechny jeho děti byly do jednoho zabiti. "Tu Job povstal, roztrhl svůj oděv a oholil si mu a říkali: 'Jistě jsi Boží Syn' " (Matouš 14:32-33). hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a řekl... ‘Hospodin dal, Hospodin vzal: jméno Hospodinovo buď požehnáno‘" (Job 1:20). Chápu, proč Bible popisuje tento tragický okamžik jako "poklony" či "uctívání". Svým jednáním a slovy Job ve skutečnosti říkal: "Hospodine, jsem naprosto zdrcen tím, co se přihodilo. Vím ale, že bez tvého svolení žádné zlo nemůže věřícího postihnout. Cením si těch mnoha let, které jsi mi s mou rodinou dal a uznávám, že bys tuto tragedii nedopustil, kdyby to nebylo v rámci tvých dobrých záměrů". Uctívání z hloubky srdce v zoufalé situaci. V 1. a 2. Královské a dokonce i v Žalmech jsou pochopitelně určité odvolávky na organizované uctívání v chrámu. Musíme ale pamatovat na to, co bylo dřívěji řečeno o omezení chrámových bohoslužeb - omezení jen na ty lidi, kteří mohli pravidelně do Jeruzaléma cestovat a kteří žili v letech, kdy chrám existoval. Nesmíme také zapomenout na to, co Ježíš řekl ženě u studny v Samaří, že nebude návrat k chrámovému uctívání v Jeruzalémě - ale že to uctívání bude od té doby provozováno kdekoliv jsou lidé duchem pohnuti a rozeznají, jak s nimi Bůh jedná (Jan 4:21,23). Tak jak jsem se Písmem probíral začalo mi svítat, že, celkem vzato, když bylo o někom řečeno, že uctívá, bylo to obyčejně mimo "plánovaná uctívání". Nakonec jsem došel k závěru, že uctívání ve Starém zákoně bylo v podstatě spontánním oceněním dobrých a moudrých řízení Hospodina, když je věřící zažili nebo si na ně vzpomněli (mimo svěcení dne odpočinutí v desateru). Hospodinovi uctívači byli ti, kdo mu vědomě přičítali zásluhu na dobru v jejich situacích tak, jak přicházely. Potom jsem objevil, že Nový zákon pokračuje v přesně tom stejném tónu. Zobrazuje uctívače jako někoho, kdo vědomě vyjadřuje své ocenění Pána, když si uvědomí dílo Jeho rukou. Například po tom co se Petr snažil kráčet po vodě během bouře a Ježíš, také kráčející po vodě, ho zachránil od utopení. "A když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: 'Jistě jsi Boží Syn' " (Matouš 14:32-33). Nebo si vzpomeňte na příhodu v 9. kapitole Jana, jak Ježíš otevřel oči slepce. V jiném smyslu, oči toho muže byly později otevřeny faktu, že Ježíš je Mesiášem. "Ten muž na to řekl:'Věřím, Pane' a " (Jan 9:38). To platí také o ženách u hrobky po veliké noci v neděli ráno: "A hle, Ježíš je potkal a řekl: 'Buďte pozdraveny'. Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a " (Matuš 28:9). Tak jak v každém z předcházejících případů, nebyla tam bohoslužba, žádný předem určený čas uctívání - prostě vyjádření vděčnosti a lásky z hloubky srdce a mysle. Podle mého předpokladu epištole neobsahují žádný příkaz nebo pobídku k plánovaným bohoslužbám proto, že první křesťané už měli tuto jasnou představu z Písma o tom, co to znamená být uctívačem. Uctívání je životním stylem. V podstatě to není něco, co byste dělali v předem určený čas. Je založeno na sedm-dní-v týdnu stavu mysle, který uznává, že Pán je pozitivně zapojen do všeho. Všichni křesťané by měli být uctívači v tomto shora uvedeném biblickém slova smyslu. “Chození do kostela”, a nebo zápis do sborových knih z vás uctívače neučiní (i když, tak jak znovu poznamenám v příští kapitole, ani na chvilku nepopírám, že vám to může dát příležitosti k uctívání a může vaše uctívání opravdu podněcovat a povzbuzovat). Avšak analogicky, “nechození do kostela” vám nezabraňuje v tom, abyste byli uctívači. To, co z vás činí uctívače, je stav mysle - ne schůzování!

* * * * * * * * * * * *

Někteří lidé se ptají: “A co přijímání, pokud ‘nechodíte do kostela‘? Nedal Ježíš příkaz, mluvíce o chlebu a vínu, ‘Čiňte tak na mou památku’?” Z Bible mám dojem, že právě jak uctívání se v rané církvi vyskytovalo “v průběhu života”, tak se vyskytovala památka Pánovy smrti s chlebem a vínem. To byla základní potrava a nápoj světa Středozemního moře v prvním století (a tím zůstala). Nejsem vůbec přesvědčen, že Ježíš přikazoval nějakou “svátost” či nějaký náboženský obřad. To k Ježíšovi vůbec nepasuje. Podle mého názoru prostě mínil, že kdykoliv se věřící podíleli na bochníku chleba (hostitel jej rozlámal a rozdával - neexitoval tehdy nakrájený chléb) a když se podíleli na víně, měli si vzpomenout na jeho rozbité tělo a prolitou krev. V Novém zákoně je několik zmínek o společném “lámání chleba” v domech jeden druhého. Společné jídlo je stále ještě rysem života křesťanů a takového sdílení si obzvlášť cení ti z nás, kteří odešli od určených míst a pravidelných plánovaných schůzí. To není nic nového. Vzpomínám si na čtení biografie C.T. Studda, který byl věhlasným anglickým hráčem kriketu a pak se stal misionářem v Číně asi tak před sto lety. To byl “způsob příjímání” jeho a jeho rodiny. Věřím, že takový způsob velmi dobře zachovává Ježíšův záměr. To, co se ve spojení s uctíváním zdá mnoha křesťanům být samotnou “velesvatyní”, ani mimo struktury neschází.

* * * * * * * * * * * *

Celkem vzato, když uvážím křesťany, jejichž sbor není “normální” ale je “domem ze živých kamenů”, nepovažuji je za méně hodnotné uctívače než všechny jiné věřící, které znám, pokud jde o druh uctívání, s jakým se setkáváme na stránkách Písma.