Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: SPASENÍ IZRAELSKÉHO NÁRODA (Skóre: 1)
Vložil: Vota v Sobota, 06. říjen 2018 @ 09:02:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Smysl oběti. - Dříve, než se budeme podrobněji zabývat obětí v judaismu, musíme osvětlit její hodnotu a smysl.
Je to tím důležitější, že oběti se vyskytují i u jiných kultur a náboženských společenství, avšak jejich význam se od oběti v judaismu zásadně liší.
Například u starých Řeků člověk svou obětí zcela jasně "usmiřuje božstva".
Takový čin je jen špatně zastíraným pokusem o vlastní povýšení: Člověk vyjadřuje svůj strach z božské moci, které se nejasně obává, a zároveň charakter božské moci ztotožňuje s charakterem vlastním.
Chci, aby se člověk stal povolný, aby vyslyšel mou žádost, a proto mu nabídnu dar, který mou záležitost příznivě ovlivní.
Takovéto jednání je však skutečnou urážkou Božího principu a podobné počínání nemá s ideou oběti v judaismu naprosto nic společného.
Oběť u židů současně není ani "obětí" ve smyslu odříkáni a strádání, které člověk dobrovolně podstupuje, aby ukázal, že se dokáže k "oběti" přimět, a za to si přisuzoval jakési vyšší osobní hodnoty.
V hebrejštině výraz pro oběť karban upomíná na kořen karav - přiblížit se, dosáhnout něčí blízkosti.
Myšlenka, která z tohoto slovního vztahu vyplývá, je zřejmá.
Co hledáme?
Po čí blízkosti prahneme?
Po blízkosti Boha, jenž nám jako jediný může odejmout naši zvířecí slupku a dát nám dokonalou představu našeho poslání.
Oběť i s krví, s níž je spojena, proto u židů vždy souvisela s tímto přibližováním zvířecího bytí, přítomného v každé lidské bytosti, k Bohu.
Prostřednictvím zvířete z masa a krve, jež bylo na oltáři obětováno, se i lidskému tělu a krvi dostalo posvěcení čistým, vznešeným ohněm.
Jak vidíme, jde o čistou symboliku a takový je charakter obětování v judaismu ve všech jeho podrobnostech.
V dalším výkladu se ještě pokusíme ukázat na hlavní rysy tohoto činu, ale dříve se zastavme u velice časté a mnohokrát diskutované otázky:
Proč je v kultu židů nezbytné obětovat nevinné zvíře jen proto, aby se člověku dostalo určitého naučení?
Jak ospravedlnit, že Tóra na jedné straně vede člověka k tomu, aby zabránil utrpení zvířat (viz 2. M., 23:5), a na straně druhé přikazuje, aby lidé usmrcovali zvěř na důkaz uznání Božího majestátu, či kvůli usmíření vlastní viny?
Odpovědět bychom snad mohli takto:
Jestliže lidé užívají dobrodiní zvířat jen z čistě materiálních pohnutek - aby se nasytili, a zajistili tak svému tělu výživu - je to takřka na celém světě a téměř všemi lidmi považováno za naprosto přirozené a správné.
A přesto - jakým právem si člověk zajišťuje vlastní existenci na úkor životů nevinných tvorů?
Na to existuje jediná odpověď: Stvořitel všeho živého, Bůh plný lásky a dobroty, považuje za přípustné, aby si člověk při naplňování svého velkého pozemského díla zachoval nezbytné síly i za cenu, že se jeho potravou stane zvěř.
Je však jasné, že člověk potřebuje zabezpečit nejen své síly fyzické, ale neméně nezbytná je i setrvalost sil duchovních.
Přitom jistě můžeme připustit, že zdrojem těchto sil mohou být tytéž elementy, jež jsou běžně považovány jen za potravu v pravém slova smyslu. Zápalná obět.
- K zápalné oběti byli určeni samci zvířat.
Na oltáři byli úplně spáleni a to symbolicky znamenalo, že zápalná oběť je obětí nejvyšší; posvátným ohněm bylo prosyceno celé lidské bytí.
V obecném smyslu takové naprosté zasvěcení se Bohu vyjadřovalo do jisté míry ideální cíl, k němuž směřovalo - a směřuje - celé naše konání.
Proto také pro toho, kdo duchem Tóry žije a kdo mu rozumí, má symbol zápalné oběti nesmírný význam.
Žádná část našeho těla, jakkoliv nízká a třebas i z určitého hlediska opovrženíhodná, nestojí mimo možnost proměny, pozvednutí, posvěcení.
Při zápalné oběti k tomu byla potřebná jediná podmínka: vybrané zvíře mělo být "dokonalé".
To jednak znamenalo, že nic z těla nesmělo být ušetřeno ohně, jednak že člověk se ke svému činu rozhodl dobrovolně.
Vždyť jen svobodným, vědomým dáváním sebe sama může člověk usilovat o dokonalost.
Vše, co je s touto pravdou v rozporu, nás může v našem nelehkém poslání pouze zavádět a v konci konců vést proti našemu určení v tomto světě. Zopakujme si to: cele, dokonale, dobrovolně.
To jsou tři pravidla, která by měla řídit náš život, tři hlavní podmínky vedoucí přeneseně k nejvyššímu boduk obětní desce oltáře. Oběť za hřích.
- Každý prohřešek způsobuje v dalším životě nevypočitatelné následky.
Pokání proto musí člověka jasně oddělit od minulosti, nesmí na něm nechat nic z toho, co ho přivedlo k hříchu.
Toto nové období života však nenastává ihned - musí mu předcházet zkouška.
Měla by ukázat, v jakém duchovním rozpoložení se člověk bezprostředně nalézá, prokázat, že ve svém svědomí je odhodlán napravit dřívější špatné činy.
Symbolem vůle vydat se znovu na cestu k výšinám se stala oběť za hřích.
Byla zvláště určena pro případ, kdy se Žid prohřešil proti své povinnosti člena pospolitosti odpovědného před ostatními -když totiž svým svědectvím u soudu dostatečně nepodpořil spravedlnost.
Svědčit je povinnost a ten, kdo ji vědomě zanedbává, se stává vinným.
Svým chováním dává najevo lhostejnost k dobru svého bližního (to v případě, kdy jde o spor materiální povahy), nebo zpochybňuje autoritu Zákona (když jde o přestupek proti právu společenství Jisraele).
Kromě toho je oběť za hřích nařízena i pro ty,kteří se stanou nečisti dotykem zdechliny nečistého zvířete nebo dotykem člověka ve stavu nečistoty.
Smysl tohoto ustanovení je jasný: judaismus je náboženství života.
Pokaždé, když se člověk setkával s říší smrti, když jeho lidskost byla ohrožována připodobněním ke smrti, stála zde oběť za hřích, aby člověka vedla k jeho skutečnému poslání.
Oběť za hřích měla lidem ukázat, že člověk stojí výše než smrt, že smrt mu nevládne a že člověk je s to se vymanit z každého "připoutání k prachu".
Jedna zvláštní forma oběti za hřích se týká případu, kdy se člověk zavázal přísahou, ale pak ji - třebas i proti své vůli - nemohl splnit.
V sázce byla váha slova.
Lehkomyslnost, s jakou lidé přistupují ke svým slibům, je přísně odsouzena a dána na roven těm nejvážnějším morálním prohřeškům.
Velká myšlenka oběti je v zákonodárství Tóry vyjádřena slovy:
" . . . Aby došel zalíbení před Hospodinem."
Tato formulace jasně naznačuje, že oběť měla navodit vyvážený vztah mezi člověkem a Hospodinem, že měla obnovit "rovnováhu", která byla v daný okamžik porušena.
Prostřednictvím zvířecí krve, tohoto nositele života, židé kdysi Bohu symbolicky darovali svou veškerou životní sílu.
Oběť je očišťovala a posilovala při návratu k započatému dílu.
Nadále už za žádných okolností neměli propadnout dřívějším chybám, protože poprvé neslo následky hříchu obětované zvíře, ale příště by už byl ohrožen sám lidský život.
Text přitom jasně naznačuje, že oběť se mohla uskutečnit jen tehdy, když šlo o neúmyslný prohřešek. I ten však byl dostatečně výmluvný a závažný: ukazoval na nedostatky v lidské povaze, znamenal novou výzvu k uvědomění si lidské odpovědnosti ve světě. Poznámka překladatele:
Z textu je dostatečně zřejmé, že zvířecí oběti mají pro judaismus výhradně symbolický význam.
Pro upřesnění uveďme, že skutečné obětování zvířat zůstalo omezeno na dobu existence Chrámu.
Po jeho druhém zničení roku 70 náš. letopočtu a následujícím rozptýlení značné části Židů ve světě přestaly být zvířecí oběti prováděny a tak je tomu dodnes.
Někdejší oběti, jak o nich píše Tóra, byly ve svém symbolickém významu pozvednutí se, přiblížení se k Bohu plně nahrazeny modlitbou.
Tato skutečnost je mimo jiné velice pregnantně vyjádřena skutečností, že hebrejské označení pro odpolední modlitbu mincha je v biblickém textu užíváno jako výraz pro obětní dar. (Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L. P.)převzato z olam.cz |
| Nadřazený |
|
