První referát nás ale přenesl ještě mnohem dál až do roku 320, kdy římskokatolická církev vznikla jako právnická osoba. Její historie, jak nám ji přibližoval JUDr. Pavel Pilecký, se vynořovala téměř obrazově idylicky. Chudoba a pokora, s kterou šiřitelé nové víry přicházeli a skromně žili za zdmi klášterů, se však vytratila, když se církev zapojila do struktur a začala usilovat o hmotné statky. Tím se vymanila ze služebného postavení a časem i z vůle panovníka. Když se stala největším pozemkovým vlastníkem, který požívá imunity a výsady, získala moc neomezitelnou, a byla vázána jen papežem. Získávání a vlastnění tak obrovského majetku církev vedlo k tomu, že si ve třináctém století začíná budovat ozbrojené sbory. To vyústí potom k reformaci, k velkým nepokojům a bouřím a k tomu, že města a šlechta církvi ty majetky berou. V českých zemích po husitských válkách církev přišla o všechno.

Historik Mojmír Grygar v navazujícím referátu konstatoval, že po bitvě na Bílé hoře pražský arcibiskup Jan Lohelius ihned žádal o majetkové vyrovnání. Rozsah konfiskací majetku protestantské šlechty dosahoval tří čtvrtin země, císařská moc však nemohla vyhovět církevním požadavkům v plné šíři, potřebovala odměnit vojevůdce a žoldnéře. Ale církev nepřišla zkrátka, kromě nemovitostí začala dostávat bohaté peněžní dary. V roce 1620 měla Praha 120 000 obyvatel, z toho katolíků bylo pouze 2 000. Teprve v průběhu dalších let se církev a habsburští císařové pokusili násilně, i za cenu ohrožení existence národa, zvrátit důsledky působení Husova učení u nás. „Jediné násilí může otevřít rozum Čechů a obrátit je na dobrou cestu,“ radil Ferdinandovi II. papežský nuncius Carlo Caraffa. „Bez rozdílu všecky zmordovat dej, aby tak z nevěrného kacířského národa ani nohy nezůstalo,“ doporučoval generál Don Martin de Huerta.

 

Profesor JUDr. Václav Pavlíček, kapacita na ústavní právo, vkročil z dramatických minulých dějů do „poklidné“ současnosti a věnoval se komentování návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi. Nejde o restituce. Neboť se nevrací minulý stav, který skončil v roce 1948 respektive 1949, ale zakládají se nové právní vztahy a ten majetek má být předán subjektům jiného druhu, než které tu byly po josefínských reformách a v době první republiky. Už když zákon o tzv. církevních restitucích předložila Topolánkova vláda, požadoval jsem, že je namístě uspořádat referendum, jelikož toto „narovnání“ nezatíží jen současnou společnost v daném volebním období, ale nejméně dvě generace… V polistopadové legislativě se tyto otázky řešily výčtovým zákonem. Ten nahrazoval 73 jednotlivých darovacích smluv. Vládní legislativa vycházela z principu, že se majetek církvím nevrací, ale že se majetkem církevním stává. Souviselo to s předválečnou legislativou, teorií, judikaturou, zejména Nejvyššího správního soudu. Například ve slovníku veřejného práva se píše, že to není soukromé vlastnictví církve, ale vlastnictví veřejné, původně státní. Pak se prof. Pavlíček vrátil k zákonu z roku 1887, který v důvodové zprávě uváděl, že josefínské reformy spojené s rozsáhlou sekularizací církevního majetku nebyly v Evropě ojedinělé a souvisely s novým úkolem států uskutečňovat všechny veřejné úkoly směřující k cíli obecného blaha. Jako veřejné vlastnictví to bylo chápáno i v dalších státech Evropy, v Německu, v Rakousku, ve Francii a jinde. Podle konceptu vycházejícího z francouzské revoluce se změnil způsob financování a členové církví si své církevní instituce platí sami. Na základě reformních změn v Německu jsou tam církve z osmdesáti procent financovány církevními daněmi. Profesor Pavlíček citoval několik katolických autorů, kteří konstatovali, že konfiskací církevních majetků definitivně zmizel celý feudální řád a biskupové, kněží a věřící si byli mnohem blíže. Katolické církvi v německých státech tak zbyly jenom majetky farností. Rovněž panovníci rakouští disponovali majetkem katolické církve jako majetkem státním.

Další část historického exkurzu zaměřil profesor Pavlíček na popis odluky církve od státu ve Francii a velké bouře organizované katolickou církví v průběhu prováděného soupisu konfiskovaného majetku, jak o tom informoval Edvard Beneš. Těmito vlastními zkušenostmi z Francie, kde odluku uskutečňovaly pravicové strany, byl dr. Beneš ovlivněn. Také Masaryk prosazoval odluku už ve Washingtonské deklaraci, ale s ohledem na Slovensko nebyla provedena. První roky Československé republiky byly přesto ve znamení útoků papežské kurie proti státu pro husitské tradice, k nimž se Masaryk a republika přihlásili.

V poslední části vystoupení profesor Pavlíček zdůraznil, že sekularizace církevního majetku bez náhrady nebyla považována ve světě za opatření komunistické, ale za zásahy demokratické revoluce proti feudalismu. Současná „restituce“ církevního majetku není tedy nápravou, ale ve skutečnosti znamená refeudalizaci vztahů mezi státem a církvemi a má nahradit smlouvu s Vatikánem, kterou kdysi připravil ministr zahraničí Cyril Svoboda a poslanecká sněmovna ji odmítla.

Dalším expertem na ústavní právo byl docent JUDr. Vladimír Mikule (člen polistopadového federálního parlamentu, někdejší předseda ústavně-právního výboru), který téma rozdělil do pěti okruhů:

 

Slova se znovu ujal JUDr. Pilecký, který se zaměřil na Zákon o církevním majetku z roku 1871 a s tím souvisejícím zavedením pozemkových knih. Ke každému zápisu do pozemkových knih muselo být vydáno soudní rozhodnutí. Vyjma zápisů „sine presentato“ (bez písemných podkladů – poz. red.). Ke svému úžasu jsem při bádání v archívech zjistil, že zápisy „sine presentato“ se z největší části týkají církevního majetku. V letech 1871 a v následujícím období došlo výraznou měrou k zápisům církevních majetků do pozemkových knih, aniž by k tomu bylo vydáno soudní rozhodnutí. Prezentací archivních záznamů JUDr. Pilecký dokazoval, že například premonstráti si pozbývací titul k určitým majetkům zapisovali jako titul nabývací. Stát na zápisy „sine presentato“ reagoval tím, že se prohlásil za ochránce církevního majetku a rozhodl, že dispozice s tímto majetkem je možná jedině s jeho souhlasem. Tento stav trval až do let porevolučních (1990). Pak nastává demontáž vztahu církve a státu.

JUDr. Pilecký podrobně vysvětlil, že tzv. výčtový zákon, kterým stát převáděl na řeholní řády asi 170 komplexů, aniž by se vzdal dohledu nad tímto majetkem, se svého dozoru vzdal později, paragrafem, který byl vsunut do zákona číslo 165 z roku 1992. Jednalo se o takzvaný přílepek, který umožnil například voršilkám prodat budovu, kterou pochybením legislativců získaly. Přednášející také objasnil, že soupis církevních majetků, o kterém ministerstvo kultury tvrdí, že jím nedisponuje, byl vytvořen už kardinálem Beranem v roce 1949 a předán Státnímu úřadu pro věci církevní. V doplňujících otázkách potvrdil i profesor Pavlíček, že hektarová výměra pozemků, které má církev získat podle současného návrhu zákona, je mnohem vyšší, než jaká byla v soupisu kardinála Berana.

 

JUDr. Jan Kudrna, odborný asistent na katedře ústavního práva Právnické fakulty UK mluvil o principu restitucí v ČR a konstatoval, že návrh zákona o narovnání státu s církvemi se tímto principem neřídí. Jednak se nejedná o restituce, neboť se nevrací předchozí právní vztah, dále se převod týká právnických osob a nikoliv fyzických. Z hlediska rozsahu je porušen princip rovnosti, protože fyzické osoby restituovaly jen část odňatého majetku, zatímco církve mají získat maximum. Další nerovnost se týká způsobu ocenění, které je v případě církve mnohem vyšší než u fyzických restituentů. Položil otázku, zda je vhodné navracet stav, který není pro českou společnost aktuální, uváděl údaje o stále klesajícím počtu věřících a zamýšlel se nad tím, jakou úlohu budou obdarované církve ve zchudlé společnosti hrát. Na jedné straně jsme jednou z nejsekulárnějších společností a na druhé straně církvím tento zákon vytvoří mnohem výhodnější podmínky, než byly vytvořeny pro konkrétní osoby, které restituovaly. Může být otázkou, proč je to dnes tak aktuální a má to být prosazeno jako jedna z priorit současné vlády. Kde je majetek, tam je i vliv, nebo dokonce moc a budou se tedy vytvářet nové mocenské skupiny a centra, které mohou ovlivňovat veřejný život…

Vystoupení JUDr. Kudrny mě inspirovalo k otázkám, na které odpovídal Ing. Karel Machovec, expert ČSSD na zemědělství a restituce. 

 

O způsobu určení objemu toho majetku moc nevíme. Víme pouze, že se sešla komise, která disponovala pouze údaji jedné strany, tedy církevních organizací, a arcibiskupství dalo dohromady nějaký seznam majetku. Ten byl oceněn celkovou částkou 134 miliard korun. Ministerstvo kultury si nechalo zpracovat studii firmou Ernst & Young, která velmi opatrně konstatovala, že si dovede představit i jiný způsob stanovení a ocenění majetku, tedy klasický výčtový způsob, tak jak to dělaly fyzické osoby. Ty byly povinny dokázat, že majetek vlastnily, a dokonce musely prokazovat i podmínky, za jakých jim byl odňat, což je v absolutním rozporu s tímto návrhem zákona. Takže, co se týká rozsahu majetku, nevíme, zda jeho seznam je korektní, protože nemáme jak si to ověřit. Firma Ernst & Young přitom odhadla náklady na kvalitní identifikaci navraceného majetku asi na 300 miliónů Kč, tedy na zlomek toho, co požadují církve a řády (cca 0,22 %).

 

Na tuto otázku nedokážu odpovědět, protože nikdo z nás nebyl účastníkem komise, která jednala na ministerstvu kultury, a nemáme relevantní seznam, který by nám umožnil srovnání. Takže se mohu domnívat, že ve finančních náhradách jsou zahrnuty i objekty, které již byly vydány. Ale doufám, že tomu tak není. 

 

S tím nemohu souhlasit. Já jsem byl kdysi předsedou Pozemkového fondu. Ten prodával zhruba 60 000 ha státní zemědělské půdy ročně a k tomu musel každý rok prolustrovat asi 120 000 ha, což ve spolupráci s pozemkovými úřady bez problémů činil. Případná identifikace „církevního“ majetku a jeho převoditelnosti je tedy záležitostí maximálně na jeden rok. Jeden problém je však identifikace a druhý ocenění. Návrh zákona vybočuje z praxe restituční legislativy v ČR, majetek je oceněn v cenách tržních a dochází k ústavní nerovnosti mezi církvemi a fyzickými restituenty. 

 

Předpokládám, že u velkých restituentů například v Praze, kteří za metr pozemku získali 250 korun, zatímco v případě církevních stavebních pozemků je ocenění za metr až sedm tisíc korun, k žalobám dojde. Jsem přesvědčen, že se najde dost ochotných advokátů, kteří by začali dělat arbitráže. 

 

Hrozí. Návrh zákona nerespektuje důsledky revize pozemkové reformy zákonem 142/1947 Sb. Krom toho využívá skutečnosti, že některé zábory učiněné na základě první pozemkové reformy v roce 1919 nebyly ani po letech zaknihovány, protože církev se bránila, šlechtici se bránili, obcházeli to a oddalovali. Čili po roce 1948 byly v mnoha případech dořešovány věci „lege artis“, to znamená v souladu se zákonem. Můžeme se omlouvat za Gottwalda, ale nemůžeme se omlouvat za Švehlu a Masaryka…Ale je tu i další aspekt. Tento zákon tichou cestou prolomí i Benešovy dekrety. V nároku na lesní půdu je zahrnut zřejmě majetek Řádu německých rytířů, dále majetky Bratří a sester Panny Marie Jeruzalémské a Vyšebrodských cisterciáků, které byly odňaty na základě prezidentských dekretů. I o tyto majetky jde. A ten zákon, tak jak je napsán, umožňuje zpětně přezkoumat správní řízení o takzvané způsobilosti, tedy o tom, že se zmíněné řády neprovinily a majetek jim byl neprávem konfiskován. Pokud bude prolomeno datum 25. 2. 1948 a zpochybněna revize pozemkové reformy zákonem 142/1947, obstojí potom při soudním přezkoumání například tzv. Lex Schwarzenberg (zákon č. 143/1947) o znárodnění majetku hlubocké větve? 

 

V závěru Karel Machovec uvedl, že tlak na destabilizaci, privatizaci státu a jeho funkcí je obrovský. Kdo bude mít peníze na to, aby nahradil funkci státu v případě obecných škol a celého vzdělávacího procesu a vybere si za to svou „daň?“ Já jsem přesvědčen o tom, že to je záměr, aby se změnilo myšlení lidí pomocí ekonomického nátlaku.

JUDr. Pavel Pilecký v poslední části svého příspěvku konstatoval, že platná ústava není hodnotově ne-utrální a vyvodil, že pokud zákon o církevních „restitucích“ bude přijat, hodnoty deklarované ústavou budou narušeny.

Seminář trval pět hodin. Někteří z posluchačů se druhý den zúčastnili jednání ústavně-právního výboru sněmovny, na němž předkladatelka zákona ministryně kultury Alena Hanáková nedokázala odpovědět na dotazy opozičních poslanců týkající se především identifikace majetků. V debatě jsem požádala o slovo i já. Informovala jsem členy výboru o závěrech odborného semináře a žádala je, aby návrh zákona zamítli.

Předseda výboru JUDr. Marek Benda prohlásil, že šířím bludy a že semináře a názory profesorů nikoho nezajímají. Také se ohradil proti tomu, že na půdě sněmovny používám nevhodné výrazy, za které považoval sousloví: ohrožená suverenita státu a smysl českých dějin. Při hlasování koaliční členové výboru prosadili, že návrh zákona bude sněmovně postoupen do druhého čtení.